Období Velikonoc v sobě mísí pohanskou i křesťansko-židovskou tradici. Slovany nazýváme etnickou a jazykovou skupinu lidí patřící k indoevropské větvi. Na naše území přišli z východu asi v 5. nebo 6.století, v období stěhování národů. Živili se zemědělstvím, příroda pro ně byla posvátná, uctívali řadu bohů a bytostí. Dochovala se po nich lidová slovesnost a archeologické nálezy. Velikonoce jsou pohyblivé svátky, slaví se vždy první neděli po prvním jarním úplňku.

Období, kdy se příroda probouzí po dlouhém zimním spánku opět k životu, kdy se rodí mláďata, nastává čas setí, bylo plné oslav. Slovanský rok začínal v den jarní rovnodennosti.

Než ale přišlo jaro, bylo třeba zbavit se zimy. Její patronkou byla Morana, bohyně smrti. Spojení zimy se smrtí je poměrně logické, bylo to náročnější období roku, které ne všichni členové kmene přežili. Když ale začínala zima ustupovat Morana byla slabá, a bylo tedy možné se jí nadobro zbavit. Dřevěná tyč se obalila slámou, oblékla do ženských šatů a ověsila vyfouknutými vejci a prázdnými šnečími ulitami, které symbolizovaly smrt. Průvod vesničanů tuto figurínu odnesl daleko od svých obydlí a vhodil do řeky nebo dolů ze skály. Dívky si cestou zpátky natrhaly napučené větvičky listnatých stromů, ozdobily je pentlemi a spolu s nimi přinesly do vesnice jaro. Dnes se ve většině masopustních průvodů objevuje maska báby s nůší, kominík se žebříkem, tradiční maskou i na Chodsku bývá kobyla, která skrývá dvě osoby. V průvodu nesmí chybět soudce a kat, ti vykonají nad Masopustem poslední soud.

Po tom, co Slované vyprovodili Moranu, mohli přivítat bohyni plodnosti. Na počátku jara bylo třeba zajistit dobrou úrodu pro následující rok. Na okrajích polí se například do země zapichovaly větvičky rozkvetlé vrby, tzv. kočičky. Věřilo se, že koupel v potoce, která se musela provést časně zrána, má očistné účinky, ochrání před nemocemi a zajistí mladým dívkám krásu. Na Chodsku dívky polévaly střechy vodou, aby se stavení ochránilo před požárem a myly se v ní, aby neměly pihy.

Šlehání dívek vrbovým proutím je zvyk, který má dívkám přinést omlazení a zdraví. Žena, kterou o Velikonocích nikdo nevyšlehá, uschne. Na Chodsku k Velikonočnímu pondělí patří pomlázka „dynovačka“, která je zhotovena z osmi i více spletených vrbových proutků. Říkávalo se „Pomlázka bez vajíček- milování bez hubiček“. A tak ženich mohl dostat z lásky v pěkném šátku až 24 vajec – červených strak.

V každé domácnosti nesměl chybět mazanec, který je symbolem slunce, zadělává se na Bílou neděli, na Boží hod pak selka vzala mazanec do kostela posvětit, když ho pak donesla domů, každý ve stavení dostal po kousku. (O tomto zvyku píše dokonce i Božena Němcová ve své Babičce). Tento zvyk měl být i jako ochrana proti bloudění, protože když si bloudící vzpomněl, s kým jedl o Božím hodu, našel správnou cestu.

Na Boží hod si chodské selky vyměnily svoje postní kroje, v nichž převládala barva fialová, modrá a tmavě modrá, za svátečnější pestřejší. (nejsvátečnější barva chodského kroje je jasně červená)

S barvením vajíček jako první přišli nejspíš Peršané, a to ve 4. nebo 3. tisíciletí př.n.l. S oslavami jara je u nás spojili právě Slované a vejce vařená natvrdo barvili na červeno nebo zlatou barvou, proto se také přezdívalo jarním oslavám Červené svátky, na Chodsku „na červené vejce“. Naši slovanští předkové červenou barvu nazývali kráskou, odtud také název pro barvená vajíčka, kraslice. Chodské kraslice jsou neobvyklé, v některých vesnicích tvoří základ namísto červené barvy barva černá, do které jsou pak vyryty barevné motivy. Vajíčka byla symbolem životní síly a života samotného, zrození i znovuzrození a také smrti. Oblý tvar vejce ho předurčuje k tomu, být znakem plodnosti a dostatku. Vejce byla kouzelníky používána k léčení různých nemocí včetně ženské neplodnosti a také k posílení slabých kusů dobytka, a to tak, že se vejce koulelo po člověku či zvířeti, který potřeboval získat sílu vejce. Aby mělo vejce magickou sílu, muselo být plné, nikoliv vyfouklé. Tradice barvení vyfouknutých vajec vznikla teprve ve 20.letech 19. století.

Přehled dalších zvyků a tradic v období jara a Velikonoc na Chodsku:

Řípný zelí: V půstu chodili chlapci po vsi a prosili ženské o trochu řípného zelí. Kde je dostali, tam pokropili ženu vodou, aby byla „teverná“(čiperná, rychlá).

Voblívání: Když šla děvčata prvně na trávu, počkali si na ně chlapci nebo hospodyně a znenadání je polili vodou, aby byla v práci pilná. Stejně tak si počkala hospodyně na hospodáře (když jel prvně orat, nebo když se z orání vracel) či děvečka na pohůnka (při prvním vyhánění dobytka).

Květná neděle: Na květnou neděli se v kostele světí kočičky. Kdo nechtěl být přes rok zapomnětlivý, tři svěcené kočičky spolkl. Chlapci švíkají děvčata pruty, aby byla čiperná. Stejně tak máma švihne své dítě, aby nebylo líné. V ten den se také nemá nic péct, aby se nezapekly květy na stromech.

Zelený čtvrtek: Časně ráno se utrhne žito a dá se do postele, aby nebyly ve stavení blechy. Když zvony odlétly do Říma, mladí kluci „drkáči“ je nahrazují svými drkačkami a klapačkami.

Velký pátek: Nemá se hýbat zemí (např. kopat na zahrádce), aby měl Ježíš Kristus v hrobě pokoj. Dále se ten den nesmí nic půjčovat, přijímat, prodávat či kupovat, aby byl ve stavení všeho dostatek. Také se zahání čarodějnice, hospodář buď praští sekyrou třikrát do každého prahu, nebo střílí proti vratům, popřípadě práská bičem.

Bílá sobota: Na Bílou sobotu se zvony z Říma vracely. Při prvním zvuku zvonu se každý člověk umyje ve vodě, ať ji nabere kdekoliv. Neutře se však, aby nebyl pihovatý. V noci z Bílé soboty na Boží hod velikonoční chasníci ze vsi pískem, slámou, nebo řezankou sypali cestičky od milého k milé. Děvčata je ráno smetla, aby lidé nevěděli, kam který chlapec chodí.

Boží hod velikonoční: Časně zrána, ještě před východem slunce, se chodilo pro vodu. Voda má tuto noc kouzelnou moc přinášet štěstí. Protože hospodyně, která přijde pro vodu jako první, bude mít nejvíce vajec, smetany a másla, bdí mnohé, aby šly pro vodu hned po půlnoci. Ráno polévá hospodář čeládku studenou vodou, aby byla po celý rok čerstvá.

Kdo se postí na Bílou sobotu, na Boží hod dopoledne a v poledne pojí lžíci polévky a jde pozpátku ze stavení, dostane za muže nebo za ženu toho, koho nejdřív uvidí.

Aneta Arras

Zdroje: Domažlický deník, www.i60.cz, milujivelikonoce.cz, Lidové zvyky- Jiřina Langhammerová,2004, Čtvero ročních dob v lidové tradici- Jiřina Langhammerová, 2008, Obrázky: Dopisnice autorky článku