Slovník
Apsida

 

Závěr románských sakrálních staveb, obsahujicí oltář, nejčastěji polookrouhlý, zaklenutý poloviční kopulý – konchou.

Aktivní obrana
Aktivní obrana – je způsob obrany, při němž obránci nespolehají pouze na mohutnost a četnost mechnických překážek (například hradeb, příkopů a podobně…) stavěných útočníkovi do cesty. Hlavní obrannou linii nepředstavuje až vlastní opevnění. Aktivní obranu charakterizuje snaha přesunout hlavní obrannou linii co nejdále od fortifikace (čára dostřelu a jiné…). Pro aktivní obranu je též typické úsilí o vyeliminování všech mrtvích (z ochozů nezasažitelných prostorů) u paty opevnění. Prostředkem je nejčastěji flankování a křížová střelba. Aktivní obrana vyžaduje spolupráci jednotlivých částí opevnění, které tvoří navzájem provázaný systém, v němž jednotlivé části brání především své sousedy. S aktivní obranou se ve střední Evropě setkáváme v dokonalé podobě výjimečně ve 13. století u francouzkých kastelů. Její rozvíjení se pak stalo hnací silou vývoje 15. století, kdy bylo vynuceno bouřlivým vývojem dělostřelectva.
Arkáda
Na pilíře či sloupy zaklenuté oblouky, který nejčastěji tvoří krytý, ale otevřený ochoz nebo chodbu.
Arkýř
Výstupek osazený na vnějším líci stavby na konzolách, krakorcích nebo noze. Tvoří buď součást obytného prostoru, nebo může být použit jako prevét nebo jako presbyterium hradní kaple, případně jako obranný prvek. Arkýř může být zděný, často se však užívalo lehčích konstrukcí (bednění, hrázděné).
Armatura
Zpevnění nároží staveb tesanými kvádry. V případě kvádrů bosovaných hovoříme o bosáži.
Bosované zdivo
ZDIVO ZBUDOVANÉ Z VELKÝCH KVÁDRŮ, JEJICHŽ ČELNÍ STĚNA S VÝJIMKOU ÚZKÉ LEMUJÍCÍ STEZKY ZŮSTÁVÁ HRUBÁ, NEOPRACOVANÁ. BOSOVANÉ KVÁDRY MOHOU BÝT POUŽITY POUZE KE ZPEVNĚNÍ NÁROŽÍ (PAK SE HOVOŘÍ O BOSÁŽI), NEBO NEPRAVIDELNĚ V KVÁDROVÉM ZDIVU. BOSOVANÉ ZDIVO BYLO UŽÍVÁNO ZJEVNĚ V SOUVISLOSTI SE ŠTAUFSKOU ARCHITEKTUROU VE 13. STOLETÍ A POTÉ PŘEDSTAVUJE JEDEN Z TYPICKÝCH PRVKŮ DVORSKÉ HUTI VÁCLAVA IV. V POSLEDNÍCH DVACETI LÉTECH 14. STOLETÍ.
Bloková dispozice

Hradní typ, u něhož donjon srůstá spolu s palácovými křídly do bloku obklopujícího většinou nepříliš rozměrné nádvoří a to buď zcela, nebo často ze tří stran. Bloková dispozice, která se začala užívat  v průběhu první poloviny 14. století, vykazuje množství v detailu odlišných variant. Dosahuje rozličných rozměrů, od minimálních, až po obrovské stavby, které patřily k největším hradům v zemi. I rozměry věží kolísají od extrémně malých až po obrovské. Ve zvláště extrémním případě mohla bloková dispozice zdvojením donjonu získat krásnou, osově symetrickou podobu. Bloková dispozice mohla vzniknout i přestavbou staršího hradu jiného typu. Při velkých rozměrech mohlo dojít k jejímu určitému uvolnění a obohacení o další stavby (například druhou obytnou věž…). Tyto uvolněné blokové dispozice představují vrchol mnohostranného a komplikovaného hradů se čtverhrannými věžemi ve 14. století. Blokové dispozice představovaly jeden ze zdrojů dalšího vývoje české šlechtické hradní architektury, který se obrazil i v podobě hradů Karla IV. a ovlivnil i podobu hradů po husitských válkách.

Biskupské (Arcibiskupské) hrady

Hrady stavěné, případně užívané pražským biskupstvím (arcibiskupstvím), jako institucí. Do této skupiny nenáleží soukromá sídla jednotlivých biskupů (arcibiskupů).

Berma

Berma Prostor mezi hradbou a hranou příkopu. Bermy se užívalo zvláště tam, kde ze statických důvodů nebylo možno kostrukci opevnění založit přímo na hraně příkopu. Berma představuje typickou součást opevnění slovanských…

Barbakán

Pozdně gotické dělostřelecké opevnění, zajišťujicích bránu. Většinou oblá nebo polygonální stavba stojicí v příkopu, samostatná nebo spojená krčkem s vlastní bránou. Barbakán kryje svou hmotou bránu před dělostřelbou, proto se v něm většinou přístupová cesta lomí. Umožňuje také značnou koncentraci artilérie obránců. U českých hradů je barbakán poměrně vzácný. Byl použit pouze na Pražském hradě, Lichnici, Pardubicích a v Kostelci nad Černými lesy.

Bastion

Sypaná zemní, většinou obezděná velká polygonální dělostřelecká bašta novověkých opevnění. Za místo vzniku vzniku bastionových opevnění se považuje Itálie, respektive bašty v opevnění Verony postavené Sanmichelim ve 30. letech 16. století. Polygonální dělostřelecké bašty, které položily základy novověkého opevňovacího způsobu, se vyskytovaly již o sto let dříve v opevnění husitskéhé Tábora. První ucelený systém byl použit v opevnění čela města Bechyně koncem doby Poděbradské nebo na počátku doby Lucemburské.

Bašta

Bašta – 1. samostatný vojenský opěrný bod mimo areál hradu – předsunutá bašta.         2. zpevňujicí článek obranného systému. Bašta je typickým prvkem aktivní obrany a těžiště jejího obranného účinku spočívá na jejím okolí. V naprosté většině případů bašta nepřevyšuje obrannými úrovněmi sousední prvky (zvláště hradby), s jejich ochozy většinou souvisí i komunikačně. Vůči vnitřnímu prostoru hradu jsou bašty buď otevřené nebo uzavřené. První varianta se vyskytuje častěji u bašt v parkánové hradbě. Z hlediska obrany byla neuzavřená bašta výhodnější, avšak z důvodu snadnějšího zastřešování, mírového využití vnitřního prostoru  a v neposlední řadě pro náchylnost střelného prachu k vlhnutí, byly budovány bašty uzavřené. Kromě zděných se zvláště ke konci středověku budovaly bašty zemní, které se vzhledem ke svým rozměrům nezastřešovaly. Ze způsobu zapojení do obranného systému a konkretního stupně vývoje vojenství vyplýval tvar a vybavení bašt. Nejstarší bývají polookrouhlé nebo pravoúhlé. Tvar dělostřeleckých bašt byl velmi rozmanitý vzhledem k nutnosti palby z větších ráží, soustředěných většinouv nižších patrech bašty, kolmo na průběh zdiva. Kromě okrouhlých a pravoúhlých bašt se užívaly bašty mnohoúhelné (zvláště polygonální), podkovité a bašty, jejichž púdorys je kombinací základních variant. Utvořily se i specializované typy s vlastními názvy – bollwerk, torion, rondel nebo bastion. S nejstaršími baštami se setkáváme ojediněle již na počátku 14. století. Klasickou dobu jejich užívání představuje 15. století a počátek 16. století, kdy je jejich podoba a výbava ovlivněna horečným hledáním účinné odpovědi na změněný způsob vedení boje. Vliv měl tíž rozvoj oblehacího dělostřelectva urychlený husitskými válkami.

Bateriová věž

Článek pozdně gotických dělostřeleckých opevnění umožňujicí aktivní dělostřeleckou obranu. Bateriová věž se silnými zdmi, nejčastěji okrouhlá nebo polookrouhlá, méně polygonální, značně převyšuje přilehlé kurtiny a umožňuje velkou koncentraci děl. Může být použita jak v kombinaci s jinými články, tak i ve větším počtu tvořit hlavní obranné stavby celého systému. Bateriová též mohla představovat hlavní objekt předsunutých bašt.

Patrně nejstarší českou bateriovou hradní věž představuje přestavba nárožní věžě hradu Hradiště (Kotnova) v Táboře z doby okolo roku 1430. Většího rozšíření se tento prvek aktivní dělostřelecké obrany dočkal až v průběhu druhé poloviny 15. století.

Bergfritová dispozice

Též nazývaná bergfritový typ. Základní typ šlechtických hradů 13. a 14. století. Většinou ostrožné hrady, kombinují tři základní prvky hradní dispozice: věž, hrad a palác. V nejstarším horizontu, od druhé čtvrtiny 13. století, jde bez vyjímky o hrady malé s bergfritem v čele, u jehož paty bývá situována brána. Malý sálový palác zaujímá nejchráněnější část dispozice. Bergfrit může být různým způsobem zavázán do hradby, nebo stát volně v nádvoří za ní. Vzájemný stav hradby a věže nemá v Čechách chronologickou platnost. Již ve 13. století tento životný typ prokázal četné modifikace a další vývoj. Bergfrit mohl být nahrazen věžicí nebo naopak u hradu založeného na hřebeni, který měl oproti ostrožným hradům dvě čela, došlo k rozvinutí schématu obohacením o další objekty. U hradů movitějších stavebníků mohl palác získat náročnější komplikovanější podobu. Poznání původní podoby hradů bergfriotové dispozice je však značně komplikované, neboť tyto jednoduché hrady  byly v naprosté většině případů dále mnohokráte přestavovány. V nezměněné nebo málo změněné podobě se dochovaly pouze hrady, které záhy zanikly nebo pro svůj malý význam případně nevalnou ekenomickou situaci majitelů nebyly v dalším vývoji významně přestavovány. Svéráznou podobu mohla bergtifritová dispozice získat na extrémně úzkém stanovišti, které umožňovalo pouze lineární řazení jednotlivých objektů za sebou. Například na hradě Žebráku, který pochází z pokročilé druhé poloviny 13. století, kde se poprvé setkáváme se stavbou druhé okrouhlé věže. Ve výjímečném  případě patrně mohl být i čtverthraný bergfrit. Naprosto převažují věže okrouhlé. Po celé 13. století byla bergfritová dispozice vůdčím typem šlechtického hradu a svůj význam si udržela i ve 14. století, kdy již typový rejstřík šlechtické hradní architektury byl značně široký. U žádné z bergfritových dispozic 13. století nenalezáme žádný samostatný objekt kaple, nejstarší se začínají vyjímečně objevovat až na počátku 14. století. Paláce některých bergfritových dispozic mohly získat i věžovitou podobu. Šlechtické hrady se ve 14. století se stávají většími a komplikovanějšími. To se odrazilo i v podobě bergfritových dispozic, i když se současně stále staví objekty odpovídajicí základní podobě. Bergfrít nyní může být obtočen pláštěm tvořeným obvodovou hradbou. Rozvíjí se i paláce nabývajicí podobu složitějších konglomerátů nebo více křídel, dostavují se paláce i do starších hradů. Často se setkáváme se stavbou druhé věže, ať již formou zdvojení bergfritu ( na hradě Zvířetice třetí věží), výstavbou flankovací věže nebo vystavěním věže zajišťujicí bránu, případně stavbou věžovitého objektu jiného typu a funkce. V některých případech lze snad uvažovat o vlivu francouzkého kastelu nebo zmíněné flankovací věže případně kastelů obecně. Ve druhé polovině 14. století se bergfritová dispozice přestává užívat.

Bezvěžový hrad

Hrad, který nemá velkou hlavní věž, bergfrit nebo donjon a jeho hlavní obrannou stavbou je jíný objekt. Bezvěžový hrad může mít věžě branské nebo jiné speciální (záchodovou nebo studniční). Do skupiny bezvěžových hradů patří zejména hrad s palácem jako hlavní obrannou i obytnou stavbou, hrad s pláštovou zdí a dvoupalácová dispozice.

Bradlo

Terenní útvar, úzký strmý delší skalnatý hřeben.