Domažlice. Budování MKS a kina Čakan

Při budování MKS v roce 1968 na místě dnešního kina Čakan se prokopali do podzemních prostor učni stavebního oboru. Jednalo se o sklepení a podzemní chodbu, která vedla pod kinem Čakan z Vodní ulice pod náměstí míru do MKS. Připravujeme kolekci fotografií z budování MKS a kina Čakan.

                  

        

               

Čáni Radek

Zdroj : Archív Domažlický dějepis

V neděli 28. července 2019 přijel na svatojakubskou pouť z Prahy do rodného Staňkova Václav Kabourek, který se s námi podělil o svůj strhující životní příběh.

            Václav Kabourek se narodil ve Staňkově v roce 1937 a s rodiči a bratrem tu prožil své dětství, na které rád vzpomíná.

            V patnácti letech, již v době komunistické totality, odešel do nově otevřeného hornického učiliště ve Zbůchu. V té době mu zemřel tatínek. Aby se mohl starat o nemocnou maminku, musel nakonec uhelné doly opustit.     

                                                                 

Václav Kabourek se o několik měsíců později dostal do hledáčku Státní bezpečnosti kvůli nevinné básničce, kterou složil proti nově vznikajícímu zemědělskému družstvu ve Staňkově. O několik dní později na něj doma čekali příslušníci StB. Václavovi bylo 17 let a byl již nepřítelem státu. Ve vyšetřovací vazbě v Plzni strávil čtyři měsíce. Poté byl převezen do plzeňské věznice na Borech, kde čekal na vyhlášení rozsudku. Nakonec byl jako mladistvý odsouzen na jeden rok vězení a převezen do pankrácké věznice v Praze. Další jeho vězeňskou štací byly Zámrsky u Pardubic, kde se specializovali na mladé delikventy. Po osmi měsících byl Kabourek na amnestii propuštěn a začal pracovat jako soustružník v SVA Holýšov, specializujícím se na výrobu autobusů. V té době se u něj začala rodit myšlenka o útěku do svobodného světa.

            Naplánoval si, že se stane železničářem a hranice překoná ukrytý v některém nákladním vagóně. Nakonec byl na dráhu přijat a jezdil v okolí Plzně jako průvodčí. Postupně zjistil, že krátce po půlnoci přijíždí do Plzně pravidelně nákladní vlak, který zde na chvíli zastaví, aby doplnil vodu a palivo, a pak pokračuje přes Domažlice směrem na západ. Tuto vlakovou soupravu si Kabourek vybral pro svůj útěk. Zjistil, že v Domažlicích prochází vlak celní kontrolou a pak pokračuje do České Kubice, kde ho ještě kontroluje pohraniční stráž.

             V září 1957 dostal Kabourek povolávací rozkaz na vojnu, proto musel svůj plán útěku uspíšit. Ještě s kamarádem z vězení se ukryli mezi Plzní a Domažlicemi na dně vagónu se dřevem. V Domažlicích při kontrole dělníci poznali, že s poleny někdo manipuloval, a chtěli vagón odstavit. Protože však měl vlak již dost velké zpoždění, k odstavení nakonec nedošlo. Před stanicí Česká Kubice, kde měla proběhnout kontrola pohraniční stráží, kolem sebe oba mladí muži rozlili voňavky, aby je psi pohraničníků nevyčenichali. Psi prý štěkali jak zuřiví, když jim nad hlavami probíhala kontrola pohraniční stráže. Nakonec se vlak rozjel do bavorského městečka Furth im Wald, což byla jejich brána ke svobodě.

                                                   

            Když se německá policie na nádraží dozvěděla, že jsou uprchlíci, nastalo pozdvižení. Přijeli novináři, kterým museli dát interview, a poté je dopravili k povinnému výslechu. Dnes si Václav Kabourek myslí, že o jejich úkrytu pohraničníci věděli. Ten, který chodil nahoře po dříví, musel jasně vidět, že s poleny někdo manipuloval. I když psi zuřivě štěkali, psovodi je nepustili z vodítka a nedovolili, aby je objevili. V Bavorsku prošel Kabourek několika utečeneckými tábory.

             V táboře Zindorf začal spolupracovat s rádiem Svobodná Evropa, pro které připravoval různé rozhovory. Brzy však dostal od CIA upozornění, že se o něj zajímají zpravodajské služby bývalé vlasti a hrozí mu únos do Československa. Bylo tedy rozhodnuto, že musí odcestovat do USA, kde již bude v bezpečí.

            V New Yorku začal externě pracovat jako reportér pro pobočku rádia Svobodná Evropa a seznámil se zde z mnoha pozoruhodnými lidmi. Byli to například i Ferdinand Peroutka nebo Růžena Pelantová, která Václavovi ukazovala dopisy od Milady Horákové. V New Yorku se také seznámil s hudebním skladatelem a cestovatelem Eduardem Ingrišem. Ten se pak stal jedním z nejbližších lidí, které v cizině měl. Z New Yorku se Kabourek přestěhoval na druhý konec USA do Hollywoodu, proslulého několika velkými filmovými studii. Sem mu v roce 1959 přišel povolávací rozkaz do americké armády.

            Jako voják působil u námořnictva na válečné lodi v Atlantickém oceánu, později byl převelen na vojenskou leteckou základnu ve Stephenville.   Zde v rámci svých pracovních povinností (vojenský fotograf), procestoval Kanadu, Grónsko, Newfoundland a dostal se i na severní pól. Kromě fotografování navštěvoval Kabourek na letecké základně školu pro piloty a díky tomu získal profesní list pilota letadel a helikoptér z povolání. Po odchodu z armády se mu to velice hodilo.

            Nejdříve práškoval pole a lesy v okolí San Franciska, později přepravoval klienty menšími letadly na různé schůzky nebo dovolené. V Hollywoodu, v němž po odchodu z armády znovu našel svůj domov, se však uchytil také jako externí kameraman a účastnil se natáčení mnoha filmů. Rád vzpomíná na natáčení seriálu M.A.S.H., kterého se účastnil jako pilot helikoptéry. Natáčení v okolí Los Angeles trvalo dlouhých 12 let.

                                                                

            Dalšími známými filmy, kde Kabourek působil „za kamerou“, byl MacArthur nebo Waynův svět. Český exulant se ve filmových ateliérech seznámil z mnoha herci, jako byl Jon Travolta, Gregory Peck nebo Petr Falk, proslulý jako poručík Colombo. Byl to prý výborný chlap, který neměl hvězdné manýry. Přestože byl uzavřený a nikoho si nepustil k tělu, Václava si oblíbil. Mezi lidmi od filmu měl Kabourek i řadu dalších přátel.

            V roce 2012 na „stará kolena“ zatoužil Václav Kabourek po své staré vlasti. Zde v roce 2013 vydal knihu „Ze Staňkova do Hollywoodu“. Nyní žije v Praze na Vinohradech, ale pokud mu zdraví dovolí, Staňkov rád navštěvuje.

 

Alexej Petrašovský