Nové
Kostel svatého Antonína

Radka Kinkorová

 

 

Kostel sv. Antonína v Domažlicích

Příspěvek ke stavební historii města

 

Na Mařákově obraze Domažlice[1] zachycujícím pohled na město od východu lze za skupinkou stromů uprostřed spatřit malou věžičku, kterou bychom v současných Domažlicích marně hledali.[2] Jedná se o vížku kostela sv. Antonína, jenž byl svědkem domažlických událostí více než půl tisíciletí. V literatuře se samozřejmě objevují zmínky o kostele sv. Antonína, dosud však nebyly popsány události, které předcházely demolici kostela, zahájené koncem dubna 1911 a dokončené na jaře 1912, kdy byl kostel zcela srovnán se zemí. Rovněž historický a stavební vývoj kostela nebyl prozatím podrobněji publikován, ostatně město samo na moderní objektivní monografii ještě čeká.[3]

Dosavadní stavebně historický výzkum kostela sv. Antonína v Domažlicích lze shrnout do několika vět, které autoři soupisů památek, turistických průvodců a drobných článků v téměř nezměněné podobě opakují. Na přelomu 19. a 20. století vyšlo nákladem Klubu českých turistů, který v Domažlicích pilně rozvíjel svoji činnost od roku 1893 a vydáváním průvodců chtěl podpořit turistický ruch v regionu, několikero vydání turistického průvodce, sestaveného Maxem Duffkem, jedním z aktivních činovníků Klubu českých turistů. První vydání z roku 1897 přináší informace o nejstarší zmínce o kostele z roku 1416, avšak připomíná, že kostel je mnohem starší. V 17. století kostel značně zchátral, proto jej dal Jindřich Vilém Kaplánek vlastním nákladem opravit. Na půdorysu kříže byl vystavěn až po požáru z 8. července 1695 a v roce 1699 již byl opět vysvěcen. Duffek neopomíná zmínit, že v kostele byly po rozsáhlých požárech města v roce 1747 a 1822 konány všechny farní bohoslužby. [4]  Podrobnější informace o kostele sv. Antonína přináší Soupis památek historických.[5] Datuje jeho vznik pravděpodobně do roku 1331, kdy byl založen městský špitál, a uvádí i další údaje o přestavbách kostela a o jeho vnitřním vybavení. Nové vydání turistických průvodců po Domažlicích bylo rozšířeno o nové informace,[6] převzaté, často i doslovně, ze Srnova Místopisu.[7] Totožné údaje o kostele sv. Antonína publikuje Otomar Hana[8] a rovněž nedávno vydaný přehled kostelů a kaplí na domažlickém okrese.[9] Tyto pochopitelně seznamují i s datem demolice kostela sv. Antonína v Domažlicích.[10]

 

Domažlice zažívaly na přelomu 19. a 20. století mírný hospodářský vzestup, a ačkoliv jsou tradičně uváděny jako ospalé konzervativní městečko s převážně zemědělským charakterem, byly po Plzni a Klatovech největším městem v regionu.[11] Město se vzhledem ke své poloze při železniční trati v blízkosti hranic mohlo pochlubit poměrně dobře prosperujícím obchodem. Ve městě bylo několik drobných průmyslových podniků. Od konce 18. století přetrvávala v dílnách a dílničkách výroba tkalounkářského a punčochového zboží. Ve druhé polovině 19. století sice některé z dílen, vyrábějících různé druhy tkanic, zanikly, ale zůstala továrna na tkalouny, šňůry a prýmky Jiřího Kralovce, jež měla sklady ve Vídni, Terstu a Lvově. Dobročinný a vlastenecký spolek paní a dívek Božena Němcová založil a provozoval výrobu ložních prošívaných přikrývek. Strojírenství zastupovala v Domažlicích První pošumavská továrna na hospodářské stroje, slévárna železa a kovů Jana Kouba, založená roku 1896. Zaměstnávala na dvě stě dělníků a odbytiště pro své výroky si našla i v zahraničí. Hospodářské stroje vyráběla rovněž továrna Fr. Krňoula. Na východním konci města se nacházela rafinerie cukru, dvě cihelny (Josefa Miloty a Emanuela Holého) a sýrárna. Na sever od středu města zajišťoval produkci piva městský pivovar  s dlouholetou tradicí, o kus dál stávala městská kruhová cihelna a jatka, v jižní části města závod na čištění peří, kde byla umístěna též výroba perleťových knoflíků a tkanic, a městská elektrárna. Na západním okraji města zřídilo okresní zastupitelstvo ovocnou a lesní školku a vzorovou ovocnou zahradu, pěstovaná zelenina se vyvážela do Bavorska. Na náměstí se konaly každý čtvrtek trhy na obilí a vždy první čtvrtek v měsíci trhy na hovězí dobytek.

Žádný z výše uvedených podniků však nijak podstatně neovlivnil vývoj města. Obdobně jako jiná města změnily Domažlice v průběhu 19. století výrazně svoji tvář: byly odstraněny městské hradby, začaly se budovat nové městské čtvrti. Na přelomu 19. a 20. století začalo město klást větší důraz na ochranu a zachování svých stavebních památek. A přestože bylo nuceno investovat do oprav a zřizování inženýrských sítí, osvětlení ulic a výstavby a oprav komunikací,[12] prosadilo i zabezpečení a úpravy domažlických historických objektů. Na samém konci 19. století byla postavena nová budova radnice, která byla vysvěcena 16. července 1893. Svou podobou, rozměry a celkovým vzezřením však nezapadla příliš do hmoty náměstí a její celkový vzhled brzy vyvolal vlnu kritiky. Nový radniční objekt ostře kontrastoval se stavem děkanského kostela Narození Panny Marie, který se téměř komplexní rekonstrukce dočkal mezi prvními.[13] Byla naplánována asanace kostela U Svatých, která probíhala postupně v letech 1896, 1908–1920, v roce 1906 byla dokončena oprava Dolní brány.

Drobné opravy a úkony údržby byly prováděny průběžně. Nepříliš utěšený stav špitálního kostela sv. Antonína ve východní části města pod Dolní branou byl zřetelný již několik desetiletí. V letech 1861–1863 byla prováděna oprava oplechování na střeše a věži.[14] Rozsáhlejší rekonstrukcí prošel vnitřek kostela v roce 1875, kdy byly vyměněny sešlé lavice a některé oltáře, byla odstraněna příčná zeď v křídle křížové stavby, vyspravena dlažba a rovněž byla opravena střešní krytina.[15] Krytina byla zřejmě opravována nahrazením starých popraskaných a rozbitých tašek jinými, lhostejno jakého druhu.[16]

V roce 1892 se kromě částečné opravy věže a střechy zřídily kolem celé střechy žlaby, zeď zvnějšku byla nově omítnuta a opatřena nátěrem. S úmyslem odstranit vlhkost, jež byla dobře viditelná i zvenku,[17] byly podél základů vykopány vzdušné kanály.[18] Ani toto opatření však nepřineslo očekávaný výsledek vysušení zdiva. Kostelu se sice téměř nepřetržitě dostávalo drobné udržovací péče,[19] aktuální stavební stav objektu však vyžadoval radikální zásah.

Za havarijní označil stav krovní konstrukce c. k. vrchní inženýr Václav Placht, který byl jedním z členů komise vyšetřující stavební stav kostela sv. Antonína v únoru 1903. Komise upozornila zastupitelstvo na nutnou a neodkladnou obnovu krovu a chatrné věžní konstrukce, jež údajně hrozila zřícením, dále doporučila provést širší laťování a zejména opatřit vížku měděným oplechováním namísto železného pozinkovaného plechu, který byl značně poškozený. Po vyslechnutí závěrů komisionálního ohledání rozhodlo městské zastupitelstvo o uskutečnění rozsáhlé a důkladné opravy kostela sv. Antonína, zahrnující opatření věžičky měděným plechem, a o hrazení stavebních nákladů ze jmění kostela, který byl nejbohatším v Domažlicích.[20] Výzva ke zhotovení plánů byla zaslána osvědčenému architektu a dobrému příteli Domažlických Vratislavu Pasovskému.[21] Se zamýšleným způsobem financování oprav, tj. vydáním 11.190 K ze jmění kostela, souhlasil jak vikář Lambert Ludvík,[22] tak děkan Antonín Maerz. Nečekanou překážkou se stal přístup c. k. Centrální komise pro výzkum a zachování uměleckých a historických památek ve Vídni (dále jen centrální komise), která svým přípisem ze 13. prosince 1904 nepovolila navrhované opravy, neboť jejich provedením by se narušila dosavadní harmonie interiéru kostela. Městská rada reagovala doporučením k neodkladným zabezpečovacím zásahům.[23] Rovněž lednové zasedání obecního zastupitelstva projednávalo nutnost urychleného provedení prací, kterými byla pověřena domažlická firma Technická kancelář a podnikatelství stavební František Pek a Václav Franěk. O měsíc později nastala změna v pohlížení na koncepci prostoru Dolního předměstí. Budova špitálu, s jejíž existencí byl úzce svázán kostel sv. Antonína, již přestala po všech stránkách vyhovovat a počítalo se s výstavbou nového objektu. Zastupitelstvo uvažovalo o zboření kostela sv. Antonína po dokončení nového špitálu, proto byla firma Pek a Franěk vyzvána k navržení prací, které by krátkodobě vyřešily stavební zabezpečení ohroženého církevního objektu.

Stavitel Václav Franěk, coby odborník přizvaný k dalšímu prošetření stavebního stavu svatostánku, zcela otevřeně navrhl demolici. K problematice kostelíka se postavil razantně a naznačil, že malé opravy doporučuje jen v případě, kdy se na ponechání kostela nepomýšlí. Zdůraznil, že krov a tašková krytina je ve velmi špatném stavu, nebezpečný je především stav věžičky s plechovou krytinou, neboť věž postrádá, pravděpodobně po nějaké nevydařené předchozí opravě, pevné spojení s krovem. Kromě výměny krovu byla žádoucí rovněž obnova vlhkého zdiva v soklu a nad ním. Vzhledem k porovnání ceny rekonstrukce kostela a postavení nového objektu stavitel jednoznačně doporučil stavbu nového kostela. K myšlence snesení kostela se přidali všichni zúčastnění a argumentovali kromě vysoké ceny za rekonstrukci, bezcenností kostela z architektonického hlediska, zdravotní závadností kostela a navíc tím, že kostel v místě, kde stojí, velmi překáží plynulé dopravě ve městě. Max Duffek, městský radní, Antonín Maerz, domažlický děkan, Antonín Hruška, městský výbor, Václav Franěk, Alois Procházka, městský stavitel a ing. Smrt, c. k. stavební adjunkt, podepsali v zápisu z komisionálního šetření ze dne 14. června 1905 prohlášení k zahájení nové akce za zbourání kostela sv. Antonína. Na ten fakt, že kostel svým havarijním stavem ohrožuje okolí zejména v místě, kde jeho část zasahuje do ulice, upozorňoval např. děkan Maerz již dříve.[24] Městské zastupitelstvo schválilo úmysl demolice, zejména na doporučení Duffka a Maerze, na své schůzi dne 21. června 1905. Kostel byl zastupiteli označen opět jako architektonicky zcela bezcenný. Vzhledem k poměrně vysoké částce 54000 K, které dosahovalo jmění kostela, a především z obavy, aby nebyla tato suma profinancována k jinému účelu, bylo usnesení o demolici doplněno rozhodnutím o postavení nového kostela.[25] Demolice kostela provedená v návaznosti na stavbu chudobince se měla stát součástí projektu regulace Dolejšího předměstí: části pozemku pod starým špitálem se plánovalo využít na rozšíření a úpravu náměstí a sousední erární silnice, nový chudobinec měl být situován na pozemky starého obecního hospodářského dvora.[26] Bylo však nutné zajistit vypracování odborné expertizy, jejímž závěrem by bylo jednoznačné doporučení k demolici kostela sv. Antonína.

Dne 12. května 1906 bylo městské zastupitelstvo seznámeno se zamítavým stanoviskem centrální komise k zamýšlenému snesení kostela.[27] Vyjádření centrální komise předcházelo ohledání kostela, k němuž byl vyslán technický referent vídeňské centrální komise Kamil Hilbert. Také on, ve shodě s předchozími odbornými posudky, potvrdil nutnost snesení krovu nad křížením i sanktusové věže, jež byla nesena shnilými trámy a stala se nebezpečnou. Zdivo však zhodnotil jako zachovalé, klenby beze stop trhlin, drobné trhlinky byly zpozorovány pouze u oken, vlhkost vystoupila sice až do výše 70 cm, ale nenarušila objekt do té míry, aby se stala důvodem k demolici. Vedle toho, že hájil kostel jako cennou umělecko-historickou památku, poukazoval na hodnotný celkový obraz Dolejšího předměstí.[28]

O to urputněji však někteří zastupitelé usilovali o demolici kostela, zejména děkan Antonín Maerz, přestože sám měl zkušenosti s rekonstrukcí církevních objektů,[29] argumentoval nízkou umělecko-historickou hodnotou kostela, především jeho interiéru, v němž se nezachovalo žádné starší cennější vybavení.[30] Zásadním důvodem pro pokračování v úsilí o zbourání kostela však byla nešťastná poloha kostela, kvůli níž byla v tomto místě značně zúžena nejfrekventovanější městská ulice, a to bylo příčinou mnohých nehod a neštěstí.[31] Zároveň bylo častokrát poukazováno na nezdravé prostředí plné plísní, ve kterém musí být pobožnosti slouženy. Kromě obvyklých bohoslužeb a mimo sváteční poutě[32] zde byly slouženy ještě dvě mše svaté týdně, a to od roku 1901, kdy bylo schváleno systematizování druhého kaplanského místa ze jmění kostela sv. Antonína s podmínkou sloužení uvedených mší. Rovněž klienti špitálu zde trávili delší čas při modlitbách za donátory špitálu.[33]

Na bedrech domažlického starosty Jana Ludvíka[34] neležely jen starosti s osudem kostelíka sv. Antonína, protože město pracovalo na více projektech současně. V srpnu 1905 byly dokončeny opravy kostela sv. Vavřince, v roce 1906 probíhala rekonstrukce dolní brány a chystaly se stavební zásahy na kostele U Svatých. Původní plány na přestavbu kostela U Svatých centrální komise ve Vídni neschválila a musely být v roce 1908 přepracovány podle jejího stanoviska.[35] Ale v případě kostela sv. Antonína se město nechtělo podřídit vůli úřadů, ačkoli Kamil Hilbert výslovně uvedl, že zbourání kostela, který zosobňuje nikoli bezvýznamnou stavební památku z konce 17. století, nedoporučuje. Nicméně představitelé města, rozhodnutí postavit nový církevní objekt, prozatím uvažovali o umístění stavby na místě zbořeného kostela. Na radu pražského konzervátora Jana Heraina, který navrhl městu vystavět nový kostelík ve slohu české renesance, typický pro druhou polovinu 16. a počátku 17. století, kdy byla podle jeho mínění česká města nejvzdělanější a nejnádhernější, oslovilo se zakázkou vypracování stavební dokumentace architekta Jana Bedřicha Vejrycha.[36] V regionu byla dobře známa díla architekta Ladislava Skřivánka,[37] který se rovněž zavázal zaslat obci náčrt kostela do poloviny listopadu 1907, protože město muselo návrh nové stavby předložit nadřízeným úřadům spolu se spisy, v nichž žádalo schválení demolice kostela sv. Antonína. Ve Skřivánkově projektu budoucí kaple ustupuje z hlavní ulice vedoucí směrem od náměstí k nádraží a zároveň ční mezi jednopatrovými domy, které neměly mít svá průčelí vedle jednoduchého průčelí kaple nijak členitá. Budova kaple měla ukončovat ulici a vítat příchozího ze směru od nádraží. Prostranství kolem kaple mělo být opticky rozšířeno po stranách stromořadím, vchod do kaple by byl z klidného uzavřeného náměstí, prostor před kaplí by byl oddělen jednou nebo dvěma řadami stromů od hlavní a vedlejší ulice. Střed této plochy by zaujímala kašna nebo mariánská socha. Nově vystavěná kaple sv. Antonína by se nacházela na vyvýšené terase, aby průčelí nového městského chudobince nerušilo celkový dojem kaple.

Ostatně architekt Skřivánek doporučoval propojení budovy chudobince s průčelími obou ulic jeho rozšířením z jedné strany a z druhé strany přístavbou činžovního domu.[38] Nový chudobinec v Domažlicích byl na místě starého špitálu slavnostně otevřen 22. ledna 1908,[39] návrhem úpravy okolí městské zastupitelstvo pověřilo Ladislava Skřivánka,[40] jenž měl vyřešit celý prostor od chudobince po nový kostel. Plány byly předloženy k nahlédnutí a zhodnocení Kamilu Hilbertovi, který pravidelně navštěvoval Domažlice v souvislosti s restauračními pracemi na kostele U Svatých, neboť vídeňská centrální komise svěřila dozor nad prováděním prací právě jemu.[41] Kamil Hilbert v dalším komisionálním šetření, které se konalo (pokolikáté už) 20. března 1909, opětovně nedoporučil zboření kostela sv. Antonína a připomněl důrazně, že i vídeňská centrální komise vetuje demolici kostela. Zdá se však, že domažličtí zastánci demolice byli pevně rozhodnuti navzdory všem pádným doporučením k zachování této církevní památky.

Domažlický starosta Jan Ludvík vždy tlumočil svorné smýšlení obyvatelstva v otázce demolice kostela, zástupce církve děkan Maerz čile korespondoval s biskupskou konzistoří a podával zprávy o nevyhovujícím stavebním stavu kostela. Odvolával se i na prohlášení městského stavitele, který se v zápise z prohlídky objektu dne 14. listopadu 1908 vzdává zodpovědnosti za bezpečnost zchátralé stavby, a rovněž na vyjádření okresního lékaře o škodlivém a nevyhovujícím prostředí uvnitř kostela. Tomuto tlaku podlehl i biskupský ordinariát, který dne 22. února 1909 nařídil uzavření kostela a zastavení jeho církevní funkce. Ve svém hodnocení celkového architektonického dojmu však Hilbert přiznal, že po postavení nové budovy chudobince ztratilo okolí kostela svůj původní půvab a nyní celkový dojem značně utrpěl.

Městský úřad v čele se starostou Ludvíkem nacházel (a pravděpodobně především hledal) i další argumenty pro demolici kostela: úroveň jeho podlah se nacházela níže než kolem vedoucí silnice, která se měla ještě štěrkováním zvyšovat; zdravotní závadnost kostela umocňoval kanál, jenž odváděl všechny splašky z městského pivovaru, z Týnského a z části Dolejšího předměstí a jenž vedl pod objektem. Tento kanál mělo město v úmyslu  před stavbou nového kostela přeložit. Velký důraz byl kladen na vyzdvižení komunikačních obtíží, které způsobovalo zúžení silnice vedoucí k nádraží.

Neobvyklý návrh, jehož realizací by se předešlo demolici objektu, vyslovilo v červenci 1909 ministerstvo kultu a vyučování, a to stavbu jako celek přemístit na vhodnější místo. Technické oddělení klatovského okresního hejtmanství převezení kostela vyloučilo, neboť nemělo „takové práce znalých lidí.“ Přesunutím kostela, jehož zastavěná plocha bez sakristie vykazovala 359 m2, sakristie sama ještě 28 m2, se musel vážně zabývat i domažlický městský úřad. Městský stavitel Antonín Procházka označil přemístění kostela, ne malé kapličky (!), vzhledem k zaklenutému prostoru, poškození zdiva vlhkem, zchátralosti krovu a věžičky a rovněž posunutým římsám hrozícím zřícením za nemožné.

Děkanský úřad, zaskočen navrhovaným řešením, ani nedokázal označit místo, kam by bylo vhodné přesunout kostel. Jednoznačně měl zůstat v blízkosti nového špitálu, s nímž byl úzce svázán díky mnohým zbožným nadacím a testamentům. Na novém vzdálenějším místě by se stal kostel neužitečným a proto i neudržovaným. Děkanství by rádo vidělo ve městě nový svatostánek, který by se již nerozkládal na půdorysu kříže, jenž nevyhovoval při bohoslužbách, svatostánek s dobrou akustikou, který by se stal „svědkem a hlasatelem pro časy budoucí“, důkazem invence současníků a novou pýchou Domažlic.

Charakteristické kvality kostela sv. Antonína (skromnost, prostotu, věcnost architektury, stejnorodost kostela s okolím) vyzdvihl také Klub za starou Prahu, protestující proti zboření objektu, a doporučoval domažlické městské radě, aby podobným komplikacím předešla pořízením územního plánu. Nicméně ministerstvo kultu a vyučování svým výnosem z 27. 8. 1910 č. 34.838 oznámilo, že proti demolici nemá námitky za předpokladu nahrazení kostela novou stavbou, jejíž plány budou ministerstvu postoupeny. V přípisu ministerstva kultu a vyučování z 23. února 1911 je potvrzen souhlas se snesením kostela a postavením nového za předpokladu, že provedení demolice nebude financováno z kostelního jmění.[42] Na základě tohoto souhlasu bylo koncem dubna 1911 započato s bouráním kostela. Před zahájením demoličních prací byly varhany převezeny do kostela sv. Vojtěcha v Milavčích a kostelní inventář byl přenesen do domažlického děkanského chrámu, kam byly 4. srpna 1911 pietně uloženy i Příhodovy ostatky.[43]

Již v únoru 1911 zastupitelstvo rozhodlo, že se nový kostel zbuduje na novém hřbitově na předem zakoupených pozemcích.[44] V lednu 1911 byl zastupitelům města předložen Skřivánkův projekt hřbitovní kaple, která měla být podle návrhu situována v prodloužení osy nového hřbitova.[45] Skřivánkovy plány na stavbu hřbitovní kaple, jejíž rozpočet měl dosáhnout 91 765 K, byly městským zastupitelstvem schváleny na lednovém zasedání v roce 1913 s tím, že stavební náklady budou uhrazeny ze jmění zbořeného kostela a z výnosu za stálá místa na hřbitově. [46] Odstraněný kostel měl na jeho místě připomínat památník.[47]

Na jaře 1912 byl kostel sv. Antonína srovnán se zemí. Stavební materiál, který bylo možné druhotně využít, byl převezen na pozemek zakoupený k rozšíření hřbitova. Scelení hřbitova bylo dovršeno téhož roku obehnáním nově vystavěnou zdí.[48]  Místo, kde stával panský dvůr, špitál a kostel, se proměnilo v park. Zamýšlená výstavba kostela však byla stále komplikovaná, přestože byl již vyhotoven i sádrový model stavby.[49] Místodržitelství nehodlalo povolit financování výstavby nového kostela z kostelního jmění, z nějž povolilo oddělit pouze 30 000 K, z výnosů, ostatní měla doplnit obec ze svého rozpočtu. Proto město opětovně žádalo, aby na stavbu mohlo být použito veškeré jmění kostela, které činilo přes 72 000 K, a všechny ostatní stavební náklady přesahující tuto částku by nesla obec. Na schůzi patronátního odboru 14. února 1914 byl ujednán termín vysvěcení nového hřbitova na říjen 1914 a potvrzeno vymezení místa pro kapli, které je k novému hřbitovu potřeba. Na údržbu a výstavbu kostela měly být využity i všechny přebytky ze hřbitovních poplatků.[50]

Celá žádost se spisy, plánem a rozpočtem byla odeslána okresnímu úřadu, který jej postoupil 30. září 1915 místodržitelství. Do roku 1918 však Domažlice neobdržely žádné vyrozumění. Původní rozpočet na stavbu hřbitovní kaple přirozeně nemohl vzhledem ke zvýšení cen během války odpovídat současným cenám. Navíc představitelé města nebyli spokojeni s odpovědí místodržitelství a biskupské konzistoře, která neakceptovala návrh města Domažlic na zabezpečení služebního platu druhého kaplana ze jmění bývalé administratury sv. Antonína, takže tato debata vyústila v konstatování, že při současných nepříznivých poměrech stavebních lze sotva pomýšlet na stavbu nového církevního objektu.[51]

 

 

Není jednoduché odhadnout, co bylo hlavní příčinou umíněného odhodlání ke zbourání kostela sv. Antonína, který byl neodmyslitelnou součástí Domažlic po staletí. Kapitola existence kostela, jehož oblibu dokazovala rovněž četnost výskytu křestního jména Antonín,[52] se uzavřela vlastně společně se starým špitálem, s nímž byl vždy úzce spojen nadačními záležitostmi. Regulace Dolejšího předměstí původně nezahrnovala demolici kostela, ale pouze jeho rekonstrukci. Po prvním nezdaru, kterým bylo negativní vyjádření vídeňské centrální komise k zamýšlenému rozsahu oprav, nastal prudký obrat v uvažování o budoucnosti kostela, který vlastně nevhodně vyčníval do rušné ulice a byl ve velmi dezolátním stavu. Takové rozmýšlení vyústilo v neoblomné rozhodnutí o demolici kostela, který, ačkoli jej charakterizovala jednoduchá forma vyjádření, zosobňoval příklad českého venkovského stavitelství druhé poloviny 17. století a dokumentoval stavební vývoj a vlivy směřující k rozkvětu české barokní architektury v 18. století. Snaha nadřízených institucí o zachování kostela přinesla myšlenku transferu kostela, která však byla zamítnuta jako nezvládnutelná a tedy neuskutečnitelná. Záchrana kostela byla posunuta do roviny výstavby nového církevního objektu nejprve na místě v blízkosti nového chudobince, později v souvislosti s potřebou hřbitovní kaple na nově rozšířeném hřbitově. Schvalovací řízení stavební dokumentace v průběhu války nepokročilo a po jejím skončení vlastně už ani nebyla vůle v projektu pokračovat.

 

 

 

 

 

 

 

 

[1] Z obrazového cyklu v předsíni prezidentské lóže v Národním divadle, olej 1882-1883.

[2] Podoba kostela se zachovala na historických zobrazeních města, tato shrnuje Zdeněk PROCHÁZKA, Domažlice na historických vedutách, fotografiích a pohlednicích. Domažlice, Nakladatelství Českého lesa 2006, ISBN 80-86125-67-X. Známo je rovněž množství fotografií, především z ateliéru Josefa Taubera, ty použity např. Max DUFFEK, Průvodce po Domažlicích a okolí. Domažlice 1897, s. 4 nebo Ferdinand VANĚK – Karel HOSTAŠ, Soupis památek historických a uměleckých v politickém okresu domažlickém, Praha 1902, s. 68.

[3] Literatura k dějinám města shrnuta v Jan PELANT, Města a městečka Západočeského kraje. 2. vydání. Plzeň, Západočeské nakladatelství 1988, s. 78. V Nakladatelství Českého lesa vychází turistické průvodce a především obrazové publikace, srov. např. Zdeněk PROCHÁZKA. Domažlice. Historicko-turistický průvodce, Domažlice 1993. V Muzeu Chodska jsou uloženy rukopisy František ROUBÍK. Z dějin města Domažlic. Do roku 1848. sign. Domažlice A1/1b, Karel BOLONSKÝ, Z dějin města Domažlic. Od roku 1848 do roku 1948. sign. A1/11 Josef SRNA.  Místopis královského města Domažlic.

[4] M. Duffek, c. d., s. 4.

[5] F. VANĚK – K. HOSTAŠ, c. d., s. 68.

[6] Max DUFFEK, Chodskem! Průvodce po Domažlicích a okolí. 5. upravené a rozmnožené vydání, Domažlice s. d. (1910), s. 8–9.

[7] viz pozn. č. 3.

[8] Otomar HANA. Dějiny kostelů a kaplí domažlické farnosti. Plzeň, Vydavatelství LAIWA PRESS 1991, s. 19–20, TÝŽ Devadesáté výročí zboření kostela sv. Antonína v Domažlicích. Domažlický deník, roč. 10, č. 66, 19. 3. 2001, s. 26.

[9] Petr KOKAISL – Pavla KOKAISLOVÁ, Kostely a kaple v domažlickém okrese. Po stopách současných i zaniklých církevních památek, 1. vydání, Praha, Nostalgie 2009, ISBN  978-80-254-544-1. Souhrnný přehled kostelů a kaplí informativního rázu je zpracován převážně na základě  zdrojů dostupných z webových stránek a publikace Hostaše a Vaňka.

[10] Jiří HILMERA – Jiří Vondra – Milada LEISKÁ – Karel DVOŘÁK – Jaroslav KRAMAŘÍK. Domažlice,: městská památková rezervace. 2. vydání, Praha 1959. Zde uvedeno, že demolice kostela sv. Antonína proběhla v letech 1907–1908, s. 18.

[11] srov. Podrobný seznam míst v Čechách. Vydán cís. kr. statistickou ústřední komisí. Vídeň 1885; Seznam míst v království Českém. K rozkazu c. k. místodržitelství na základě udání úředních sestaven. Praha 1907.

[12] Státní okresní archiv Domažlice se sídlem v Horšovském Týně (SOkA Domažlice), Archiv města Domažlice (dále AM Domažlice), Kniha zápisů ze schůzí městského zastupitelstva z let 1899–1906, předch. sign. A 74, neinv.

[13]  Plán a rozpočet na rekonstrukci kostela vypracoval stavitel Václav Kaura. V roce 1892 bylo přikročeno k opravám krytiny věže i kostela, o rok později došlo na vnější omítky. Finančně se angažovala městská spořitelna, která zajistila splácení rekonstrukce. Při provádění opravy bylo poukazováno na nutnost výměny oken, takovou položku však původní rozpočet nezahrnoval. Dobrovolné sbírky by rekonstrukci pravděpodobně příliš prodlužovaly, proto se děkan Dobrý rozhodl věnovat jedno velké okno kostelu a k mecenášství přiměl též purkmistra Petra Hanu, ředitele měšťanské dívčí školy Antonína Srnu a velkoobchodníka Karla Trnku a na ostatní okna vykonal sám sbírku po bohatších rodinách. (srov. AM Domažlice, plán opravy arciděkanského kostela Narození P. Marie, Václav Kaura, 1892, 1:100, 46 x 65,5 cm, neinv.; SOkA Domažlice, Arciděkanský úřad Domažlice (dále AÚ Domažlice), farní kronika z let 1835–2002, pag. 65–67, neinv.)

[14] AM Domažlice, manipulace 1851–1880, publ. 4/25, účty za provedení prací, č. kart. 7, neinv.

[15] Tamtéž.

[16] Komise prověřující stavební stav kostela konstatovala 19. února 1903, že na krovu se vyskytuje nejméně pět druhů různých tašek. (Viz AM Domažlice, manipulace 1901–1920, sig. 3/13 (K) – kostely, č. kart. 9, neinv.

[17] Vlhkost na venkovní zdi je zřetelně rozeznatelná i na fotografiích, srov. foto kostela sv. Antonína před rokem 1900, zveřejněna Z. PROCHÁZKA, Domažlice na historických vedutách..,. s. 80.

[18] AÚ Domažlice, farní kronika z let 1835–2002, pag. 60, neinv.

[19] AM Domažlice, manipulace 1881–1900, sign. 1 4/11 , patronátní záležitosti, č. kart. 2, neinv.

[20] AM Domažlice, Kniha zápisů ze schůzí městského zastupitelstva z let 1899–1906, 25. 2. 1903, předch. sign. A 74, neinv.

[21] AM Domažlice, manipulace 1901–1920, sig.3 13/59, (K) – kostely; AM Domažlice, plány, plány na znovuzřízení krovu a věže na kostel sv. Antonína, Vratislav Pasovský, 1:100, papír, 67 x 46 cm, 1903, neinv.

[22] Úřadem vikáře domažlického vikariátu byl většinou pověřen domažlický děkan. Jen v letech 1904–1936 byl řízením domažlického vikariátu pověřen mrákovský farář. (Srov. Stanislav GRYC – Petr MUŽÍK, Archivy orgánů římskokatolické církevní správy v obvodu ONV Domažlice. Skupinový inventář. Horšovský Týn, 1976, s. 29.)

[23] AM Domažlice, Kniha zápisů ze schůzí městské rady z let 1903–1906, 16. 12. 1904, předch. sign. A 64, neinv. ověřit

[24] AM Domažlice, manipulace 1901–1920, sig. 3/13 (K) – kostely, dopis děkana A. Maerze z 8. 3. 1905, č. kart. 9, neinv.

[25] AM Domažlice, Kniha zápisů ze schůzí městského zastupitelstva z let 1899–1906, 21. 6. 1905, předch. sign.  A 74, neinventarizováno.

[26] Starý hospodářský dvůr zbořen v roce 1902.

[27] Srov. Posel od Čerchova, roč. 35, č. 15, 14. 4. 1906, nes. a Posel od Čerchova, roč. 35., č. 17, 28. 4. 1906, nes.

[28] AM Domažlice, manipulace 1901–1920, sig. 3/13 (K) – kostely, zpráva z průběhu komisionálního ohledání stavebního stavu kostela v roce 1906, č. kart. 9, neinv.

[29] Antonín Maerz před nastoupením děkanského místa v Domažlicích (24. 10. 1900) působil při administratuře u poutního kostela sv. Anny na Tannaberku. Za jeho působení byl objekt koncem 90. let 19. století rekonstruován. (Viz SOkA Domažlice, Okresní úřad Domažlice, Římskokatolické stavby, i. č. 490, č. kart. 54.)

[30] Domažlický děkan Karel Hájek se přičinil o obnovu kostela uvnitř i zvnějšku. V interiéru byla vybourána zeď vedoucí od kazatelny k lavicím a oddělující loretánskou kapli od ostatního kostela, dále bylo vybouráno okno na sever. Hlavní oltář byl rekonstruován, starý obraz sv. Antonína byl nahrazen novým od domažlického autora Petra Wimmra, jeho donátorem byl Michal Florian. Opraveny nebo zrušeny byly i další oltáře. Zpuchřelé lavice byly nahrazeny jinými. Presbytář byl vymalován rovněž P. Wimmrem, který v něm zpodobnil evangelisty. (Srov. AM Domažlice, manipulace 1901–1920, sig. 3/13 (K) – kostely, č. kart. 9, neinv.)

[31] Koncem června 1906 se zde údajně převrhl kočár okresního veterináře Hrůzy a on i jeho kočí utrpěli zranění.

[32] Od roku 1890 se u sv. Antonína konaly poutě. Možnost uskutečnit tyto poutě byla zdůvodněna tím, že kostelní jmění vykazuje přebytek a nemusí tedy být financovány ze zádušního jmění. (Viz AM Domažlice, manipulace 1881–1900, sign. 1 1/102, patronátní záležitosti, č. kart. 1, neinv.)

[33] Ke špitálním nadacím v Domažlicích srov. Jana KOPEČKOVÁ, Předbělohorská kniha kšaftů města Domažlic. Západočeský sborník historický, 2000, roč. 6, s. 117– 144

[34] Jan Ludvík, velkoobchodník, nastoupil do starostenského úřadu po Petru Hanovi 8. 11. 1905 a vykonával jej čtyři volební období do 27. 6. 1919.

[35] Ve fondu AM Domažlice uloženy původní (z roku 1904) i přepracované plány arch. Vratislava Pasovského.

[36] Ve svých projektech dokazoval své zaujetí pro českou renesanci, např. muzeum v Chrudimi, radnice v Pardubicích a  na Kladně, aj. (Encyklopedie architektů, stavitelů, zedníků a kameníků v Čechách. Praha, Academia 2004, ISBN 80-200-0969-8, s. 689), zmíněné plány ve fondu AM Domažlice, plány, kostel sv. Antonína Paduánského, Jan Vejrych, 1:100, litografie, papír, 54 x 60 cm , 3 listy, 1908, neinv.

[37] Ladislav Skřivánek projektoval dřevorubeckou kapli sv. Prokopa v Peci. Studie k plánům zmíněné kaple byla vyznamenána na výstavě umělecké akademie ve Vídni (Viz Posel od Čerchova, roč. 35, č. 31,  4. 8.1906, nes.)

[38] AM Domažlice, manipulace 1901–1920, sig. 3/13 (K) – kostely, doprovodná zpráva k projektu, č. kart. 9, neinv.

[39] V souvislosti se stavbou chudobince je zmiňováno 50leté výročí panování Františka Josefa. V roce 1898 se městská spořitelna rozhodla věnovat finanční obnos na stavební fond, organizačně se záležitosti ujal především purkmistr Petr Hana, plány zhotovila firma Pek a Froněk, stavitel Antonín Ničovský započal výstavbu v roce 1906. (Srov. např. Posel od Čerchova, roč. 37, č. 4, 25. 1. 1908, nes.)

[40] AM Domažlice, Kniha zápisů ze schůzí městského zastupitelstva z let 1907–1916, 1. 4. 1908, předch. sign. A 75, neinv.

[41] Tamtéž.

[42] AM Domažlice, manipulace 1901–1920, sig. 3/13 (K) – kostely, č. kart. 9, neinv.

[43] Rakev je umístěna přímo proti vchodu do hrobky. V kostele sv. Antonína byla na popud Karla Hájka na evangelijní straně zasazena 7. dubna 1862 mramorová deska oznamující, že zde leží Antonín Příhoda, dobrodinec studujících atd.

[44] Výkup pozemků na nutné rozšíření nového hřbitova zastupitelstvo projednávalo v roce 1909. Nový hřbitov byl založen v roce 1894. K tomu rovněž AÚ Domažlice, farní kronika z let 1835–2002, pag. 68.

[45] Součástí návrhu byla i úprava prostranství před kaplí, v jehož rozích měly být postaveny monumentálnější hrobky, propůjčované zasloužilým občanům města. Podél obou postranních zdí hřbitova se měly nacházet jednoduché hrobky. Hřbitovní kaple měla kromě oltářní síně a sakristie zahrnovat místnost pro pozůstalé, chór pro zpěváky a  komoru. Zvenku měla být kaple lemována loubím. Srov. Skřivánkův projekt v AM Domažlice, manipulace 1901–1920, sig. 3/13 (K) – kostely, č. kart. 9, neinv.

[46] AM Domažlice, Kniha zápisů ze schůzí městského zastupitelstva z let 1907–1916, 8. 1. 1913, A 75, neinv.

[47] Na zasedání městské rady v polovině června 1912 se většina radních vyslovila pro zadání návrhu sochy, jen starosta Ludvík trval na božích mukách. Osloven byl sochař Čeněk Vosmík, kterému byla ponechána volnost v uměleckém tvoření. Přesto, když Vosmík v polovině června 1913 navrhuje sochu sv. Antonína na podstavci ve tvaru kříže, píše, že ji navrhl raději než kámen s bronzovou deskou, který si přáli radní. Ludvík sděluji v srpnu téhož roku Vosmíkovi, že občané nejsou nakloněni soše, ať raději vyhotoví návrh jehlanu s reliéfem kostela a nápisy o jeho historii. Sochař však doporučuje opětovně sochu sv. Antonína na podstavci s reliéfem kostela. V březnu 1914 zve Vosmík starostu Ludvíka ke zhlédnutí návrhu sochy Krista na kříži. Motiv Krista na kříži se pak objevuje na Vosmíkově oltáři v domažlickém kostele U Svatých. Později padl návrh, aby v parku byla umístěna busta dr. Antonína Seidla. Ta však našla své trvalé místo za bývalou obecní školou u augustiniánského kláštera. Srov. AM Domažlice, manipulace 1901–1920, sig. 3/13 (K) – kostely, č. kart. 9, neinv. Na prostranství před chudobincem měl stát rovněž Husův pomník, srov. Pomníky, Posel od Čerchova, roč 49, č. 25, 19. 6. 1920, nes.

[48] AÚ Domažlice, farní kronika z let 1835–2002, pag. 110, srov. též AM Domažlice, zápisy ze schůzí městského zastupitelstva z let 1907–1916, 31. 7. 1912, předch. sign. A 75, neinv., kde jednáno mj. o úpravě prostoru po strženém kostele.

[49] AM Domažlice, Kniha zápisů ze schůzí městského zastupitelstva z let 1907–1916, 27. 11. 1912, A 75, neinventarizováno.

[50] Srov. AM Domažlice, Kniha zápisů ze schůzí městského zastupitelstva z let 1907–1916, 30. 6. 1914, předch. sign. A 75, neinv. Počítalo se s ještě vyšším čistým výnosem, než vykazoval stávající, dosud nerozšířený hřbitov, a to 2 500K. K tomu rovněž AM Domažlice, manipulace 1901–1920, sig. 3/13 (K) – kostely, č. kart. 9, neinv.

[51] AÚ Domažlice, osobní spisy a úpravy požitků, složka úpravy požitků a smlouvy, i. č. 144, č. kart. 1

[52] Srov. Petr MUŽÍK. Vývoj křestních jmen v Horšovském Týně v letech 1643–1830 ve srovnání s vývojem křestních jmen v Domažlicích. Výroční zpráva Okresního archivu Domažlice za rok 1979, s. 85–108. V uvedeném období byl Antonín čtvrté nejčastěji dávané mužské jméno.

HOSPODÁŘSKÁ, PRŮMYSLOVÁ A NÁRODOPISNÁ VÝSTAVA V ROCE 1893 V DOMAŽLICÍCH

 

HOSPODÁŘSKÁ, PRŮMYSLOVÁ A NÁRODOPISNÁ VÝSTAVA V ROCE 1893 V DOMAŽLICÍCH.

Hospodářská, průmyslová a národopisná výstava v roce 1893 v Domažlicích

„Uložen mi byl úkol, abych zhlédl zdejší výstavu, abych zhlédl, co dokázal zde průmyslník, co dokázala ruka rolníkova. Těšil jsem se upřímně na Domažlice, na tu pevnou vlasti naší hráz, na tu hrdou vlast Chodů. Prohlédl jsem vše a mohu říci, že vše jest krásné. Přesvědčil jsem se, že zde dosud žije statných Chodů rod, který nedopustí, aby ani píď naší svaté půdy byla urvána, aby byla naše vlast dělena. Jsem hrd na to, že Vám mohu sděliti, že výstava se zdařila ve všech svých skupinách… Kéž tato výstava jest požehnáním, kéž každého naplní hrdostí, kéž přinese blahobyt a z něho sílu, abychom mohli silou ke svobodě.“ Tato slova, vystihující atmosféru doby, zazněla v neděli 10. září 1893 při uzavření krajinské výstavy v Domažlicích.1) Pronesl je předseda zemědělské rady pro království České Stanislav Majer, který shrnul význam hospodářské, průmyslové a národopisné výstavy konané v Domažlicích od 3. do 10. září 1893.

Pozvolné přeměny probíhající v české společnosti zejména od poloviny 19. století se dotkly rovněž obyvatelstva Domažlicka. Uvědomování vlastní osobitosti, upevňování národního vědomí, hrdost na svůj původ, prohlubující se vztah k českému  jazyku a další projevy emancipace narůstaly zejména v poslední čtvrtině devatenáctého století. Domažlice, v romantických vzpomínkách vybavované jako místa slavných a úspěšných bitev svedených Čechy (údajný Wogastisburg, vítězství husitů u Domažlic, bitva u Brůdku),2)  dostaly zásluhou vlasteneckého domažlického děkana Karla Hájka hrdý přívlastek pevná vlasti hráz3), který byl pak neúnavně vyslovován při každé příležitosti. Obzvlášť když byl každému návštěvníkovi Domažlic  na očích, neboť od roku 1868 zdobil Dolní bránu nápis „Domažlice – pevná vlasti hráz, co jste někdy byly, buďte zas.“

Rozvoj konstitučního života a obecně zaručených občanských práv, mezi nimi i svobody shromažďování a spolkové činnosti, podnítil vznik řady kulturních, tělovýchovných, zábavných a vzdělávacích spolků, v nichž se od šedesátých let 19. století utvářelo a posilovalo národnostní sebevědomí samých obyvatel Domažlic. Množství činných pěveckých a divadelních ochotnických spolků či kroužků svědčí o významné skutečnosti, že česká společnost zaujala ke kultuře aktivní postoj.

Prohloubit vztah k mateřskému českému jazyku a šíření vzdělanosti prostřednictvím četby českých knih a časopisů měla dne 2. dubna 1861 založená Beseda měšťanská. Vznik některých dalších sdružení nebyl podmíněn pouze kulturními potřebami, ale souvisel rovněž s rozvojem peněžnictví a loterií. V březnu 1863 zahájila svoji činnost záložna, jež měla  drobnými vklady svých členů nashromáždit finance, které pak za určitý úrok půjčovala. O rok později vznikla v Domažlicích tři loterijní sdružení: Fortuna, Štěstěna a  Naděje.4)   K podpoře neobvyklého podnikání vznikla Jednota hedvábnická pod Šumavou, která měla za cíl podnítit pěstování morušových stromů a zavedení hedvábnické živnosti ve městě. V témže roce 1864 byl založen spolek vojenských vysloužilců. O velmi pozitivním a především aktivním vztahu ke kultuře svědčí založení mužského pěveckého spolku Břetislav a ženského pěveckého spolku Jitka  v roce 1865.

V roce 1867 byl v Domažlicích založen místní odbor Sokola, tehdy nejrozšířenějšího tělovýchovného spolku. Sokolové se vedle pěstování sportu i jinak významně podíleli na kulturním životě města, snažili se povznést mravní charakter a národní cítění svých členů. Ostatně oživení národního života přinášela celá řada korporací a spolků utvořených v Domažlicích v období poslední čtvrtiny 19. století. Společnou platformou činnosti mnoha sdružení bylo upevnění národnostního uvědomění.  Na obnovení kulturních snah a tradic byly zaměřeny např. akademický spolek Chod, muzejní společnost, divadelní spolek Havlíček, vlastenecký a vzdělávací spolek paní a dívek v Domažlicích Božena Němcová, učitelská jednota Budeč a další. Významným počinem v oblasti podpory osvěty a vzdělávání se stalo založení občanské knihovny v Domažlicích. Svatodušní zájezd do Domažlic a na Chodsko podnikli členové Klubu českých turistů z Prahy v čele s Vratislavem Pasovským a Vilémem Kurzem 20. května 1893. Při návštěvě Domažlic se podařilo získat nové členy a založit zde odbor.  Jeho první činností  bylo značení lesních cest. Za dokonalou označovací činnost získal místní odbor Klubu českých turistů na domažlické krajinské výstavě v roce 1893 diplom Národní jednoty pošumavské.

K osvětě a podpoře rozvoje podnikatelské činnosti vznikly v Domažlicích  Hospodářsko-průmyslový spolek a Řemeslnická jednota. Konkrétní zaměření k udržení spolupráce a propagace tradičních řemesel měla výrobní družstva, např. Výrobní družstvo škatulkářů a výrobců dřevěného zboží.5)  Koncem 80. let zahájila v Domažlicích svoji činnost také politická sdružení (Politický spolek pro Domažlice a okolí).

Velkou podporovatelkou hospodářského i kulturního zvelebení města se stala spořitelna, založená v roce 1862.6) Pevná finanční pozice, kterou si domažlická spořitelna v brzké době zajistila, dovolila pravidelně uvolňovat finanční prostředky na dobročinné účely. Nejvíce však sponzorovala domažlické školství, především gymnázium, které bylo ve školním roce 1878/1879 povýšeno na vyšší reálné gymnázium klasického typu o osmi třídách, což byl ve své době vrcholný typ střední školy vůbec. Na výstavbu nové gymnaziální budovy poskytla spořitelna bezúročnou půjčku, která byla v následujících letech umořována dotacemi ze zisku.  Položení základního kamene ke stavbě budovy gymnázia 10. května 1881 se stalo velkou slavnostní událostí. V přípravných jednáních se začalo v roce 1880 řešit i vzdělávání učňovského dorostu v Domažlicích a při chlapecké měšťanské škole byla zřízena pokračovací průmyslová škola. Nižší školství představovaly v Domažlicích trojtřídní škola měšťanská pro chlapce i dívky, pětitřídní národní škola pro chlapce a dívky a dvoutřídní škola tzv. selská. V roce 1878 sice došlo ke spojení pětitřídní obecné a trojtřídní měšťanské školy pro chlapce na osmitřídní chlapeckou měšťanskou školu a k obdobnému spojení v oblasti dívčích škol o tři roky později, ale zákonem z roku 1883 byly osmitřídní měšťanské školy opět rozděleny.7)  Tradice podpory a rozvoje školství v Domažlicích byla založena domažlickým děkanem Antonínem Příhodou.8)  Vložení pamětní listiny do základu pomníku děkanu Příhodovi dne 8. října 1880 se stalo rovněž národní slavností. O zbudování pomníku, který pochází z dílny J.V.Myslbeka, se velkou měrou zasloužili zejména domažličtí studenti, kteří od roku 1869 shromažďovali finanční prostředky, ušetřené ze vstupného na jimi pořádaná divadelní představení. Další částku představovala dobrovolná sbírka a příspěvek obce. 9)

 

Významným činitelem emancipace domažlické společnosti se stal regionální tisk. Informace týkající se Domažlicka se občas objevovaly v celostátní publicistice, kterou si zájemci objednávali na Domažlicko již koncem 18. století.  Vlastní noviny však měly začít vycházet až od roku 1871. O povolení k jejich vydávání požádal Jiří Prunar, který měl v úmyslu vydávat nepolitický tisk, jenž by přinášel zprávy národohospodářského, ale i zábavného charakteru, podával by informace o dění v místě a také měl zahrnovat beletristické okénko. Název měl být symbolický – Tuhošť. Rovněž  týdeník, který začal Prunar vydávat od roku 1872, byl nazván v duchu doby – Posel od Čerchova, týdeník pro zájmy politické, obecné a spolkové. O dva měsíce později po Poslu začaly z podnětu domažlického knihkupce Johanna Pelnáře vycházet Domažlické noviny. Jejich existence však nebyla dlouhá a v červnu 1874 vyšlo jejich poslední číslo. Další domažlický majitel tiskárny začal vydávat v roce 1880 týdeník pro zábavu a poučení Domažlické listy.10)

 

Období posledních třiceti let 19. století bylo v Domažlicích a blízkém okolí naplněno mnohými podniky oslavujícími  tradice Chodů, historii a slavné rodáky nebo osobnosti činné na Chodsku. Jednou z prvních slavnostních akcí bylo vypravení delegace z Domažlic a chodských vsí, jež doprovázela kámen z Čerchova do Prahy, aby byl spolu s dalšími kameny ze slavných míst Čech a Moravy uložen do základů Národního divadla.V témže roce 1868 byl uspořádán tábor lidu na Rýzmberku. V roce 1885 byla zasazena deska na Kozinův statek, při té příležitosti se objevila myšlenka postavení pomníku Kozinovi a v roce 1894 byl založen výbor pro postavení pomníku, který byl 6. října 1895 slavnostně odhalen.11)

Vzpomínání na heroickou historii Domažlicka však nestačilo, bylo zapotřebí ukázat rovněž současnost, stále trvající um a šikovnost Chodů, rozvoj podnikání, průmyslu a vzdělání, svébytnou a emancipovanou společnost… Zrodila se myšlenka výstavy.

 

·                    INSPIRACE PRAŽSKOU VÝSTAVOU

 

Na jaře 1891 byli nejen Pražané plni očekávání. Blížil se  15. květen, den, kdy byla otevřena nová budova Národního muzea na Václavském náměstí, den, kdy zahájila činnost Česká akademie věd a umění, a konečně den, kdy své brány otevřela Jubilejní výstava. Po úspěšné uherské všeobecné výstavě v Budapešti v roce 1885 a obrovském úspěchu výstavy v Paříži v roce 1889 bylo rozhodnuto navázat na předchozí pražské výstavy a uspořádat v Praze Jubilejní výstavu.12)  Ta předčila veškerá očekávání. Její návštěvníci měli možnost seznámit se uceleně se stavem české průmyslové, zemědělské a lesnické výroby, s ovocnářstvím, vinařstvím, cukrovarnictvím, pivovarnictvím a dalšími odvětvími českého hospodářství. Část výstavy byly zaměřena na společenskou stránku života v Čechách.13) Velké obliby dosáhla zejména národopisná část výstavy, soustředěná do tzv. české chalupy. Její interiér zaplnily předměty z muzejních a soukromých sbírek. Exponáty chodské provenience vybral Alois Jirásek. Na výstavě své výrobky předváděl mj. krejčí Josef Kostlivý, truhlář Kalous z Domažlic a punčocháři. Na výstavě bylo možné spatřit výrobu krajek, o prezentaci se postarala Anna Kapicová z Postřekova. A nebyla by to prezentace Chodska, kdyby na ní chyběly kroje. S nimi přijeli do Prahy Adam Bílek z Mrákova a Bor Faustýnek z Chrastavic.14)

 

Hospodářsko průmyslový spolek společně se členy Řemeslnicko- živnostenské jednoty v Domažlicích uvažovali o uspořádání krajinské výstavy již v roce 1889. Zemědělská rada pro království české svým výnosem z 29.11.1888 čís. 3492/1888 dokonce odsouhlasila poskytnutí podpory k výstavě. Předseda Hospodářsko-průmyslového spolku Antonín Steidl informoval členy o záměru připravit krajinskou výstavu a navázat tak na třídenní výstavu, která se konala v Domažlicích již v roce 1876. Po rozšíření zprávy o záměru uskutečnit velkolepou zemskou jubilejní výstavu v Praze však bylo rozhodnuto o odročení domažlické výstavy.15)

 

Po velkém úspěchu Jubilejní výstavy v roce 1891 v Praze Domažličtí opět projevili přání uskutečnit podobný podnik v Domažlicích. Myšlenku si vzala za svou Řemeslnicko- živnostenská jednota domažlická, která dne 23. října 1892 vyslovila návrh na pořádání krajinské výstavy a sezvala zástupce domažlických spolků na 29. října 1892 k poradě. Velmi úzká spolupráce byla navázána zejména s Hospodářsko-průmyslovým spolkem. Na společné schůzi se všichni zúčastnění shodli na skutečném zájmu o konání výstavy v roce 1893. Na předběžné poradě zástupců povolaných spolků, která se konala dne 5. listopadu 1892 v hostinci Jana Hájka, byl na návrh Jana Miloty (předseda společenstva mlynářů a moukařů) prozatímně jmenován předsedou Antonín Steidl, místopředsedou purkmistr Petr Hana a jednatelem Karel Hájek. Dále byl zvolen pětičlenný prozatímní výbor, který měl za úkol zpracovat návrh programu a organizace výstavy a současně měl zajistit a pozvat další zájemce o spolupráci.

 

Organizace výstavy

Nově ustavený výbor se pilně chopil své úlohy a během zimy uskutečnil 6 pracovních schůzek, podal žádosti ministerstvu orby, ministerstvu obchodu a průmyslu, zemědělské radě království českého, obchodní a živnostenské komoře v Plzni, k účasti na akci pozval a o podporu požádal zastupitelské okresy domažlický, horšovskotýnský,  kdyňský, královské město Domažlice, všechny okolní obce  a okolní velkostatky, peněžní ústavy a spolky, společenstva, družstva, jednoty i jednotlivce. Oslovené obce, společenstva, spolky a podniky se měly nejpozději do 25. ledna 1893 vyjádřit, kdo bude chystanou výstavu podporovat a kdo vyšle svého zástupce do ústředního výstavního sboru. Myšlenka uspořádání výstavy se ujala, což potvrdilo zejména poskytování finančních příspěvků k zajištění výstavy a přihlášení mnohých korporací k účasti.

Prozatímní výbor svolal na 19. 2. 1893 do hostince U Černého koně ustavující schůzi ústředního sboru, na které byl doplněn a schválen organizační a jednací řád výstavy a program výstavy. Podle přijatého organizačního řádu byli zvoleni: předsedou Dr. Antonín Steidl, statkář, okresní starosta, prvním místopředsedou Karel Schwetter, ředitel velkostatku Trhanov, druhým místopředsedou Emanuel Hübner, ředitel cukrovaru v Domažlicích, jednatelem Max Duffek a dále byl ustanoven 5 členný výkonný výbor, kterému bylo svěřeno administrativní zajištění výstavy podle programu schváleného ústředním sborem. Před ustavující schůzí bylo ještě usneseno, aby bylo požádáno zastupitelstvo města Domažlice o převzetí patronátu nad konáním výstavy, což se brzy uskutečnilo. Dohled nad přípravami k uspořádání výstavy převzalo sedm zastupitelů města Domažlic, kteří se stali členy ústředního výstavního sboru. Zastupitelstvo města vyslalo ze svého středu purkmistra Petra Hanu, dva radní Františka Kiebergera a Jana Bone a čtyři členy výboru (Michal Florian, Antonín Holub, Jan Veichart a Karel Regal), „poněvadž dle nabytých zkušeností obecní důchod také největších obětí k tomu cíli přinesti nucen bude“.

 

Výkonný výbor svolal a uskutečnil 19 schůzí a několik porad, zvláště sestavil odbory zemědělský, průmyslový a národopisný a požádal okresní školní radu o sestavení odboru školského  a přijal návrh na rozšíření výstavy o skupinu ženských prací, kterou připravil spolek paní a dívek Božena Němcová pod vedením Konstancie Steidlové. Jednotlivé odbory si zvolily ze svého středu předsedu, jeho náměstka a jednatele. Národopisnému odboru, jenž organizoval národopisnou část výstavy, předsedal Antonín Srna, ředitel chlapecké školy, jeho náměstkem byl zvolen Bohumil Strér a jednatelem Alex. Halík.16)

Zabezpečení školské výstavy měl na starosti školský odbor v čele s předsedou Františkem Kovářem, ředitelem  měšťanské chlapecké školy v Domažlicích, místopředsedou Františkem Drbohlavem, zatímním ředitelem dívčích škol měšťanských a jednatelem Petrem Vrbou, učitelem chlapeckých měšťanských škol.

Emanuel Hübner byl zvolen předsedou průmyslového odboru, místopředsedou Karel Hájek,majitel strojírny, a jednatelem Josef Čech, mistr koželužský v Domažlicích. Průmyslová skupina byla na schůzi svého odboru 3. dubna 1893 rozdělena ještě na 14 oddělení, za každé odpovídal jeden člen průmyslového odboru.

Zemědělský odbor  vedl předseda Karel Schwetter, místopředsedou byl zvolen Metoděj Mühlstein, převor řádu augustiniánů, a jednatelem se stal Josef Rádl. Tento odbor byl rozdělen na čtyři oddělení: hospodářské, lesnické, zahradnické a včelařské.

Velmi důležitým byl odbor finanční, který vedl Tomáš Duffek, předseda obchodního gremia v Domažlicích. Pokladníkem se stal Jakub Růžek, učitel, který v ústředním výstavním výboru zastupoval sadařskou jednotu. Tomáš Duffek vypracoval návrh jednacího řádu pro finanční odbor výstavy, jenž se měl skládat ze 6 nebo 8 volených členů. Ti ze svého středu zvolí předsedu, místopředsedu a pokladníka, který nesmí být členem tohoto odboru, na jeho  jednáních má však hlas poradní.

Finanční odbor řídil příjmy a výdaje celé výstavy, sestavoval celkový rozpočet i  rozpočty odborné a podával o nich a o stavu pokladny zprávy výkonnému výboru. Dále předepisoval a vybíral poplatky za výstavní místa, za občerstvení a kontroloval odvod poplatků. Zvláště byl evidován příjem z prodeje vstupenek, vstupné na výstavu činilo 20 krejcarů pro dospělé, pro děti o polovinu levnější. Po skončení výstavy předložil finanční odbor celkové uzavřené účty ke zkoumání a schválení.

Ústřední výbor výstavy disponoval dvěma účty k financování výstavních potřeb, a to fondem základním a fondem zaručujícím. Zaručující fond byl založen k vytvoření finanční rezervy pro eventuální nutnost splácení dluhů v případě nezdaru výstavy. Základem finančního zajištění výstavy byla částka 2560 zlatých na základním fondu, která sem byla vložena jako sponzorský příspěvek různými korporacemi, spolky, obcemi a jedinci.17)

 

V předvečer zahájení výstavy se uskutečnil slavnostní průvod, jehož se zúčastnili představitelé města, organizátoři výstavy,vystavovatelé a domažlické spolky, pochopitelně nechyběla hudba. Zahajovací projev pronesl předseda Národní jednoty pošumavské dr. Vilém Kurz. Výstavu symbolicky přirovnal ke zbrojnici, v níž jsou shromážděny zbraně ducha, osvěty a práce, kterými český lid chrání svoji zem, od školství přešel na Ústřední Matici školskou, která již vykonala spoustu práce v ohrožených územích, a končil známými slovy: „Ať to v Čechách jak chce chodí, Šumavan se neodrodí!“18)   Po purkmistru Petru Hanovi a  předsedovi zemědělské rady Stanislav Mayerovi promluvil k prvním nedočkavým návštěvníkům výstavy plzeňský primátor dr. Peták. Ve své řeči oslavil Domažlice jako první baštu, odrážející útoky dotěravých nepřátel, a zdůraznil politický význam výstav. Po vyslechnutí národní hymny již nic nebránilo tomu, aby se výstava pro veřejnost otevřela.

 

Již na prvních organizačních zasedáních bylo ujednáno umístění výstavy na Týnské předměstí do prostoru od týnské silnice k obecnímu pivovaru, dále na bývalé klášterní zahradě mezi domy Dominika Prášila a školní budovou, boudy a stany měly být postaveny u klášterní zdi. Postupně bylo rozhodnuto o instalaci výstavních exponátů podle jednotlivých odvětví.

Průmyslová a zemědělská výstava se konala v nové budově chlapecké školy, na jejím nádvoří, v  tělocvičně a v ohrazeném prostoru před budovou. Budova byla vysvěcena do užívání odevzdána 18. září 1892 a nyní se měla proměnit po vzoru velkolepých výstav v průmyslový palác. V budově bylo představeno současné hrnčířství, tkalcovství, koželužství a kamnářství, dále výrobky z korku, slámy a pryže, výroba nábytku a rovněž typicky český průmysl, využívající řadu domácích technologií a vynálezů, cukrovarnictví. Dále zde byla umístěna expozice papírnictví, tiskařství a fotografie a návštěvníci zde viděli i část výstavy věnovanou školství. V tělocvičně se prezentovalo zemědělství, zahradnictví a lesnictví a místo před školní budovou patřilo kamenickým výrobkům, výstavě mlýnských kamenů, hospodářských strojů a kočárů. Oblíbenou zastávkou byl stánek s ochutnávkami domažlického pivovaru. Výstavě domácího a hospodářského zvířectva bylo vyhrazeno místo v prostoru nového parku za klášterem.

Národopis byl prezentován v místnostech zasedací síně a musea na nové radnici, která byla právě dokončena a v níž bylo od 26. července zahájeno úřadování.19)  Deset místností radnice bylo naplněno chodskými kroji a výšivkami, sbírkou obrazů, místopisnými tabulemi a archeologickými nálezy. V reakcích po skončení výstavy byla často tato část označována za nejzajímavější oddělení výstavy. Předhistorické oddělení nabízelo archeologické nálezy z oblasti Chrastavic a Milavčí, které uspořádali farář Lang z Chrastavic a F. Görg z Domažlic. V muzejní části byla vystavena domažlická privilegia, městské knihy a matriky a rovněž  soukromé numismatické sbírky. Po vzoru české chalupy, která poutala obrovskou pozornost na pražské jubilejní výstavě v roce 1891, se národopisný odbor nechal inspirovat k jejímu napodobení a instalaci etnografické expozice. Přestože městští zastupitelé nepovolili, aby selská chalupa byla zřízena na náklady města, podařilo se selskou chodskou „senci“ vybudovat a umístit v ní výstavu zaměřenou na český venkov a předměty denní potřeby venkovského lidu.20)  Vlastní senci představovala malá nízká síň s temnými stěnami a dvěma nízkými okny s řadou barevných obrázků pod stropem s postelí naplněnou peřinami. Nad starou plotnou viselo na bidle prádlo, kolébka s dítětem, malovaná truhla, u stolu stařec v dlouhém chodském kabátě s širákem na hlavě a čakanem v ruce. U kolovratu sedělo děvče v chodském kroji a vítalo návštěvníky.21)

Pro potřeby výstavy byly domažlickým a koutským pivovarem postaveny v prostoru venkovních expozic dva pavilony, kde měli návštěvníci možnost ochutnat výrobky zdejšího pivovarnictví.

Dívčí škola u kláštera a budova gymnázia sloužily ke zřízení bezplatných nocleháren pro návštěvníky výstavy. Pro přespolní a návštěvníky ze vzdálených míst, ale také pro vystavovatele se výkonný výbor výstavy rozhodl zajistit výhodnější cenu vlakových jízdenek. Generální ředitelství drah ve Vídni povolilo k podpoře výstavy poloviční jízdné pro návštěvníky i pro dopravu výstavních předmětů. Ve sváteční dny byly vypraveny zvláštní vlaky z Plzně  a Horažďovic. Do Domažlic s nimi přijelo 3088 lidí, návštěvníci výstavy, kteří použili železniční dopravu ve všední dny nebyli počítáni. Návštěvníci přijížděli z různých míst Čech, vždyť se výstavní výbor snažil zajistit rozsáhlou propagaci připravované výstavy.22)

 

Ve skupině zemědělské, průmyslové a školské se výstavy zúčastnilo přes 600 vystavovatelů ze celých Čech. Jejich přehled poskytuje katalog hospodářské průmyslové a národopisné výstavy pro západní Čechy pod ochranou královského města Domažlic pořádané v Domažlicích. Přitom se mnozí vystavovatelé přihlásili po 31. červenci 1893, tedy po termínu uzavření přihlášek, a nemohli být domažlickým učitelem a členem Sokola Josefem Žuvníčkem zařazeni do katalogu výstavy.

Až na výjimky se jednalo o vystavovatele české národnosti, mimo jiné i proto, že současně byla pořádána německá výstava na Folmavě. V Domažlicích byla uvedená skutečnost interpretována tak, že Němci pořádají vzdorovýstavu, aby poškodili vlastenecký podnik. Na mnoho obecních úřadů došly žádosti domažlických organizátorů výstavy o zapůjčení vlajek v národních barvách k výzdobě města.

Vystavené předměty byly pojištěny proti ohni u první české pojišťovny v Praze. Domažlický sbor dobrovolných hasičů konal ochotně ve dne i v noci požární hlídku po celou dobu trvání výstavy. Město před samým zahájením výstavy vydalo několik vyhlášek týkajících se čistoty a bezpečnosti ulic, vyzývalo občany k tomu, aby si upravili domy a vyvěsili prapory a rovněž k tomu, aby ubytovali hosty ve svých bytech.

 

Výkonný výbor sestavil, ač s obtížemi, sbor  porotců – zkušených a nestranných odborníků, jejichž úkolem bylo posoudit vystavené předměty a z nich vybrat ty, jež mezi ostatními vynikaly a zasloužily si zvláštní ocenění. Pro ocenění exponátů zemědělského odboru bylo osloveno a ustanoveno 45 porotců, průmyslové výrobky posuzovalo 53 členů poroty a 4 porotci se stali posuzovateli pro školský odbor. Celkem 102 porotců rozhodlo o rozdělení 28 čestných diplomů, 42 zlatých, 127 stříbrných a 124 bronzových  medailí a 145 pochvalných diplomů. Celkem bylo rozdáno 466 odměn.23) Diplomy vyhotovila firma J. Stolaře v Praze podle nákresu akademického malíře Ferdinanda Velce. Výstavní medaile byly raženy firmami A. Kettner a A. Pištora. Na jedné straně byl zobrazen věnec s nápisem Hospodářská průmyslová a národopisná výstava pro západní Čechy r. 1893 v Domažlicích, na druhé straně alegorie zemědělství a průmyslu s nápisem Zásluhám o zemědělství a průmysl.

Mimo uvedené odměny byly rozděleny odměny peněžité, za vzorné ošetřování  skotu bylo rozděleno deseti hospodářům 75 zlatých a čeledi z osmi velkostatků 235 zlatých. Podle výstavního programu byly rovněž rozdělovány odměny za dlouholetou práci u jednoho zaměstnavatele.23)

Při posuzování a oceňování výrobků došlo i k neshodám: členi skupinové poroty pro posouzení usní a výrobků z nich podali ohrazení, protože při udělení výsledného ocenění nebyl respektován jejich výrok, podle kterého by usně Jana Roučky zasloužily zlatou medaili, výrobky Antonína Křepela stříbrnou, výrobky Petra Ludvíka bronzovou medaili  a výrobky Marcela Ludvíka pochvalné uznání. Při slavnostním vyhlášení cen nebyl brán zřetel na posudky poroty a Petr Ludvík i Marcel Ludvík získali stříbrnou medaili.

Výstavu doprovázely další kulturní akce, sjezdy, divadla, které pozvedly výstavu na jedinečný podnik, zahrnující představení množství oborů lidské činnosti. Doprovodný program byl schválen na schůzi výstavního výboru 19. července 1893: v předvečer zahájení výstavy se konalo slavnostní divadelní představení pořádané akademickým spolkem Chod, na 3. září  byl u příležitosti  25. výročí založení Sokola v Domažlicích svolán župní sokolský sjezd,  ve čtvrtek  koncertovala Měšťanská beseda. Max Duffek, který kromě jiných vykonával funkci starosty okresní hasičské jednoty domažlické, ještě v době přípravných prací konstatoval, že mnoho obcí na Domažlicku dosud nezaložilo hasičský sbor  a ani nedisponuje odpovídajícím hasebním náčiním, a proto by bylo vhodné současně s župním sjezdem uspořádat hasičskou výstavu, aby v rámci krajinské výstavy bylo zastoupeno rovněž hasičství. Po skončení župního hasičského sjezdu se představil večerním vystoupením divadelní spolek Havlíček, v neděli po ukončení výstavy následovala národní slavnost „Na Střelnici“.

Ve výstavním týdnu probíhaly jednodenní výstavy domácích a hospodářských zvířat, přehlídka hospodářských strojů při práci a výstava koní spojená se státním odměňováním za jejich chov, která se jinak každoročně konávala ve Staňkově.

 

Závěr

Výstavu navštívilo 22710 osob, bylo prodáno  447 permanentek a 552 volných lístků. Konání této na místní poměry velkolepé akce zajišťovalo velké množství dobrovolných činovníků a studentů z Domažlic a okolí. Uzavřením výstavních bran však jejich práce neskončila. Teprve o rok později, 28. října 1894, za přítomnosti 37 členů v sále U černého koně v Domažlicích se konala poslední pracovní schůze výkonného výstavního výboru, na níž byl mimo jiné předložen závěrečný účet. Pokladník Jakub Růžek informoval o stavu pokladny a o rozhodnutí výkonného výboru o investici zbývajících financí.24)  Z výtěžku výstavy byla poskytnuta podpora 300 zlatých  pro domažlické muzeum na rozšíření sbírek, 200 zlatých obecní knihovně, 200 zlatých ke zřízení nadace, ze které budou každoročně  udíleny odměny nejlepším žákům průmyslové školy pokračovací, 100 zlatých Ústřední matici školské, 50 zlatých Národní jednotě pošumavské, 150 zlatých na zakoupení pomůcek domažlickým chlapeckým a dívčím školám, 100 zlatých na zakoupení odborných knih pro průmyslovou školu. Na návrh Maxe Duffka bylo ze zisku věnováno 50 zlatých na zasazení desky spisovatelce Boženě Němcové, na dům, ve kterém v Domažlicích bydlela, 50 zlatými bylo  přispěno na zbudování rozhledny na Čerchově a 30 zlatými na Kozinův pomník. Největší částka  – 500 zlatých –  byla ponechána k financování chodské expozice na připravované národopisné výstavě v Praze.

 

 

1) Dozvuky k výstavě,  Posel od Čerchova č. 38, roč. XXII, 16.9.1893, str. 1

2) Chodská historie, především chodská rebelie, vítězství husitů a bitva u Brůdku, se po polovině 19. století stala vděčným námětem tvorby českých autorů, počínaje heslem v Riegrově slovníku naučném, zpracovaném Karlem Hájkem, přes Erbenovy práce vydávané v Květech a konče Jiráskovými Psohlavci. Rovněž monumentální práce Mikoláše Alše přispěly k vidění Chodska jako zdravého jádra národa a přispívaly k obrazu „rodu statných Chodů“. Na heroické epizody regionálních dějin odkazuje též Josef Žuvníček v Předmluvě Katalogu hospodářské průmyslové a národopisné výstavy pro západní Čechy, vydal výkonný výbor, uspořádal Josef Žuvníček, 1893

3) Blíže k tomu viz Eduard Maur: Paměť hor, Havran, Praha 2006, str. 72 – 73, Jan Kumpera: Osobnosti a západní Čechy. I. díl: do poloviny 19. století, Plzeň 2005, str. 306- 307.

4) SOkA Domažlice, fond AM Domažlice, kronika města, stará sign. A 23

5) SOkA Domažlice, fond OÚ Domažlice, č.kart. 38, 39, 40

6) Podnět k založení spořitelny v královském městě Domažlicích dal na pokyn zeměpanských úřadů purkmistr Jakub Florian na zasedání obecního zastupitelstva dne 4. prosince 1858. Návrh byl přijat a zároveň bylo usneseno, že obec královského města Domažlice přejímá za spořitelnu všeobecné ručení. Obec složila jako záruku za spořitelnu státní dluhopisy v nominální hodnotě 14 300 rakouských zlatých. Stanovy byly vypracovány a schváleny  roku 1860 a až na schůzi obecního zastupitelstva, konané 23. ledna  1862, byl zvolen první spořitelní výbor, poté již nic nebránilo tomu, aby zahájila činnost slavnostní bohoslužbou.

 

7) Srv. Věra Steinbachová, Skupinový inventář k fondům škol na domažlickém okrese, Horšovský Týn 1983

8) Domažlický děkan, podporovatel chudých – zejména studentů, ale také přírodovědec a pěstitel ovocných stromů P. Antonín Příhoda (1668 – 1749).

9) SOkA Domažlice, fond AM Domažlice, sign 1/35, 1881 – 1900

10) K tomu např. kol.: Historie a současnost podnikání na Domažlicku, Městské knihy s.r.o., Žehušice 2006, str. 95 – 98

11) K tomu např. SOkA Domažlice, fond Výbor pro postavení Kozinova pomníku Domažlice

12) Ta měla především zopakovat úspěch a věhlas pražské výstavy konané v roce 1791 v letním refektáři Klementina u příležitosti korunovace českého krále Leopolda II. a královny Marie Ludoviky, jejíž pořádání měl na starosti guberniální komerční rada Josef Anton Schreyer. V roce 1833 byla v Praze založena po francouzském vzoru Jednota ku povzbuzení živnostenského ducha v Čechách , zkráceně Průmyslová jednota. Průmyslová jednota navázala na výstavy z let 1829 – 1831 pořádané guberniálními úředníky a pro císaře Františka I. připravila v roce 1833 na Pražském hradě malou, neveřejnou průmyslovou výstavu. U příležitosti korunovace Františka I. na českého krále  byla tato akce zopakována v září 1836 v paláci hraběte Ledeboura na Malé Straně. Na ní vystavovali především textilní podnikatelé. Posledně uvedená akce chtěla být nástupkyní výstavy z roku 1791, ale to se nezdařilo a projekty výstavnictví v českých zemích na nějakou dobu usnuly. Rovněž negativní vyznění vídeňské výstavy z roku 1873 spojované s krachem na vídeňské burze podobným podnikům nepřálo. Srv. Jaroslav Halada, MilanHlavačka: Světové výstavy. Od Londýna 1851 po Hannover 2000, Libri Praha 2000.

13) Význam pražské jubilejní výstavy byl obrovský. Její branou prošlo 2,5 milionu návštěvníků, kteří zhlédli výsledek ryze české akce, neboť během příprav projektu došlo ve výstavním výboru k neshodám mezi Čechy a Němci, kteří jej opustili. Také německé firmy bojkotovaly výstavu. Pražská výstava jako celek povzbudila podnikatelského ducha v Čechách, ukázala podnikavost a um a tím dokázala výrazně posílit sebevědomí českého národa. Srv.  František Kolář, Milan Hlavačka. Jubilejní výstava 1891, Slovo k historii, ročník 1991, číslo 28.

14) Historie a současnost podnikání na Domažlicku, Městské knihy s.r.o., Žehušice 2006, str. 104 – 106.

15) SOkA Domažlice, fond  AM Domažlice, K 13, zápisy městské rady.

16) SOkA Domažlice, fond  AM Domažlice, sign. 1/27, spolkové záležitosti.

17) SOkA Domažlice, fond Výstavy, č. kart. 1, 2, 3 Obvyklá částka darovaná na vrub základního fondu k uspořádání výstavy činila 20 zlatých. K nejštědřejším dárcům patřila Zemědělská rada pro království České, která  přispěla 700 zlatými. Velkou část nákladů přirozeně neslo město Domažlice, které kromě zajištění potřebného stavebního materiálu, darovalo na základní účet 400 zl. a 100 zl. na odměny pro vystavovatele. Po 300 zl. na základní a na zaručující fond věnovalo okresní zastupitelstvo v Domažlicích. Na oba fondy přispěla ještě domažlická záložna 30 a 200 zl.,  Hospodářsko-průmyslový spolek v Domažlicích 200 a 100 zl., částkou 500 zl. na základní fond přispěla spořitelna v Domažlicích, sty zlatými přispěla Obchodní a živnostenská komora v Plzni, muzejní spolek v Domažlicích a  spolek dam a paní Božena Němcová po 20 zl., 50 zl. daroval na zdar výstavy domažlický purkmistr Petr Hana

18) Blíže k tomu viz Eduard Maur: Paměť hor, Havran, Praha 2006

19) SOkA Domažlice, fond  AM Domažlice, K 13, zápisy městské rady

SOkA Domažlice, fond  Výstavy, Protokol výstavního výboru 1893

 

20) SOkA Domažlice, fond  AM Domažlice, K 13

 

21) Procházka národopisnou výstavou, Posel od Čerchova č. 38, roč. XXII, z 16.9.1893,

SOkA Domažlice, fond  Výstavy, karton č. 2.

 

22) Oznámení o konání výstavy v mnoha periodikách např.: Koželužské listy 15.4.1893, Hasičské listy v Březnici 9.4.1893, Občanské listy v Nymburce, 6.5.1893, Nové Plzeňské noviny 7.6.1893, Hlas národa 10.6.18963, Česká politika 24.3.1893, Plzeňské listy 10.4.1893, Sušické noviny, Šumavan 8.4.1893 a 15.4.1893 Klatovy, Rolník, orgán hospodářsko- lesnické jednoty jihočeské v Budějovicích 1.4.1893, 25. 3. 1893 Hostimil Praha, Jaroměřské listy 18.3.1893, Česká politika 7.4.1893, Tábor v Táboře 19.4.1893 a další.

23) Kromě toho zemědělská rada poskytla  700 zlatých podpory v hotovosti a předala medaile (8 stříbrných  a 18 bronzových) věnované vysokým ministerstvem orby a věnovala 12 stříbrných a 20 bronzových medailí českého odboru zemědělské rady. Obchodní a živnostenská komora v Plzni podpořila domažlickou krajinskou výstavu 100 zlatými v hotovosti a  věnovala 6 stříbrných a 14 bronzových medailí. Rovněž předseda komory B. Helm byl přítomen slavnostním chvílím výstavy. Mimo to obdržel výkonný výstavní výbor 4 zlaté, 8 stříbrných  a 10 bronzových medailí od královského města Domažlic. Jednu stříbrnou, dvě bronzové a tři diplomy poskytl pro vystavovatele s výtečnými dosaženými výsledky ovocnářský spolek, také zemský včelařský spolek se přidal ke sponzorům výstavy a dal k dispozici  dvě stříbrné a dvě bronzové medaile. K podpoře hedvábnického řemesla založená hedvábnická jednota získala od zemského hedvábnického spolku jednu stříbrnou medaili. Národní jednota pošumavské v Praze poskytla na odměny českým vystavovatelům jednu stříbrnou, 4 bronzové medaile a 10 diplomů. SOkA Domažlice, fond  Výstavy č. kart. 3.

 

24) Pokladník Jakub Růžek na schůzi výkonného výboru 17. října 1894 předložil celý účet výstavy,

příjem 9088 zl. 01 kr., vydání 7312 zl. 89 kr., zbývá 1775 zl. 12 kr.

 

Mgr. Radka Kinkorová