Nahošice



Obsah

1. Osobnosti



Osobnosti

Olga Müllerová (Čížková) – vnučka Jana Čížka poskytla informace o svém dědečkovi.  

Za přispění OÚ Blížejov. 

 

ÚVOD:

Cesta mého dědečka Jana Čížka, rodáka z Nahošic, potápěče na rakousko – uherském křižníku SMS Panther kolem světa v letech  1905 – 1906

 

 

Dědeček se narodil v r.1885 v Nahošicích u Blížejova, (tehdy okres Horšovský Týn) a zemřel v r. 1924 v Bratislavě ve věku 39 let, zřejmě na nemoc z povolání (srdce, plíce). Vyučil se zedníkem, jak bylo tehdy v  kraji zvykem a byl pak na zkušené  v  Bavorsku. U odvodu se ho  ptali, zda chce jít k námořnictvu a stát se potápěčem, zřejmě zapůsobila jeho vysoká postava a silná tělesná konstrukce. Prodělal pak prezenční službu a výcvik potápěče v Pule, která tehdy byla největším válečným přístavem říše s velkými doky, loděnicemi a arsenálem. Plavbu kolem světa na SMS Panther absolvoval pak už  jako vyučený potápěč s poddůstojnickou hodností. V rodině se tradovalo, že loď vezla dar císaře Františka Josefa I. japonskému císaři, poté, co Japonsko vyhrálo japonsko – ruskou válku v r. 1904. Darem byl prý luxusní automobil firmy Laurin – Klement se zlatými klikami.

Tehdejší vybavení potápěčů, oblečení, atd. bylo dost primitivní. Měli gumové obleky, pod nimi tlusté vlněné svetry a kalhoty, na nohou boty s  olověnou podrážkou, na prsou pověšenou olověnou desku ve tvaru srdce ( asi 20 cm v průměru ) a na hlavě kulatou kovovou helmu s vyšroubovacím kulatým okénkem vpředu. Do helmy ústila hadice na přívod vzduchu a byl tam i nějaký, asi přetlakový ventil na vypouštění vydýchaného vzduchu. Kolem pasu měli připevněno signální lanko na spojení s obsluhou na pontonu, na kterém byla dvouramenná ruční pumpa a další zařízení, potřebné pro práci pod vodou. Pumpou se musel nepřetržitě vhánět vzduch potápěčům pod vodou. Takto vybaveni mohli sestoupit prý až do 48 m hloubky.

V rodině se zachovala část dědečkova lodního deníku z plavby kolem světa, která trvala dva roky. Jsou to zápisky z Číny, Japonska, Austrálie a Nového Zélandu. Zachoval se i dopis, který z cesty napsal  dědeček svému učiteli a který byl tehdy také otištěn v místních církevních novinách. Deník i dopis v r. 1989 z němčiny přeložil můj otec Otto Čížek.

Velevážený pane učiteli,
píše Vám Váš bývalý žák, který se domnívá, že tím
způsobí radost Vám, Vážený pane, který jste mi dal nejednu
dobrou radu do života jako základního kamene k spokojenému
a šťastnému životu. Proto považoval vždy za svou prvořadou
povinnost být vděčen nejen svým rodičům, ale také Vám, Vaší
přísné dobrotě a laskavosti.
Touha po poznání světa a cizích zemí byla ve mně vždy
mocnou hnací silou a měl jsem to štěstí, že se mi moje touha
naplnila v době mé vojenské služby. I když někdy těžká
a nepříjemná, je obdobím zvláštního charakteru, které má
i v pozdější době svůj význam a pro mne tím více, že tato cesta
mi umožnila poznávat národy, jejich způsob života a myšlení
i konání a porovnávat je s mou domovinou. Dospěl jsem tak k
poznání, že svět je krásný a velkolepý, ale přes tuto grandiózní
nádheru je mi můj kousek domova milejší a více mi přirostl k
srdci než všechny blyštivé krásy. A radostné vzrušení proniká
mým srdcem při vzpomínce na mou rodnou hroudu a domov.
Proto chci Vám, Vážený pane, věnovat malou zprávu o životě a
dění na takové cestě.
Loď SMS Panther je malý křižník o délce jen 70 m a šířce
10 m. Prostorový rozsah je proto velmi nepatrný, jak pro
materielní vybavení, tak pro samotné mužstvo. Už při vyplutí z
přístavu v Pule bylo moře silně rozbouřené. Vysoké vlny se
valily přes palubu, na které musela být napnutá lana, aby lidé
nebyli vrženi na brlení. Bóra hvízdala a řádila, na komínech
a větrácích se tvořily rampouchy a vše bylo pokryto
ledovatkou. Loď se houpala nahoru dolů jako skořápka, ale
prorážela vlnobití, jako by chtěla potvrdit, že malý Panther se
nikdy nebojí proplouvat mořem sebevíce rozbouřeným. V
tomto prvním vodním křtu na naší cestě prokázal znamenitou
odolnost přesto, že je tak malý a snad tomu bude tak
i v budoucnu, do doby, než se zase vrátí do svého domovského
přístavu.
Po 5 denní plavbě jsme dorazili do Port – Saidu, nezdrželi
jsme se však dlouho a po doplnění paliva ( uhlí ) pluli jsme dále
Suezským průplavem, jehož budovatel má při vjezdu do
průplavu mohutný pomník. Plavba trvá 24 hodin. Pracují tam
stále bagry na údržbě, rozšiřování, prohlubování a čištění
kanálu. Na levém břehu byly stromy a keře, ale na pravém se                                                                                                                                              prostírala plochá poušť. Tak to jde stále až do Suezu,
východiskového bodu do Rudého moře. Odtud trvá plavba
5 dní do Djibouti. Moře bylo stále vzduté a čtvrtého dne jsme
museli dokonce prchnout před tajfunem a vplout do anglického
uhelného přístavu. Zdrželi jsme se tam nuceně dva dny a pak
jsme vypluli do Djibouti. Odtud šla mise do Adis Abeby.
Po dvouměsíčním pobytu pokračovala plavba přes Aden
do Colomba ( Ceylon ) – 9 dní plavby. Tato devítidenní plavba
byla až dosud ta nejpříjemnější, hladina moře byla hladká jako
zrcadlo. Jen jedno nás trápilo – tropické vedro. Už v Djibouti
bylo 40 – 45 st. Horko bylo stále větší, takže tér mezi palubkami
tekl. V Colombu jsme slavili naše první velikonoce. Po
8 denním pobytu opustili jsme Colombo a pluli jsme do Batavie
na ostrově Jáva. Už v Colombu, ale tím více zde jsme
obdivovali tropickou flóru, vše šťavnatě zelené, vysoké
kokosové palmy, rýžová pole, kávovníky, nádherná mastná
zem, v níž vše roste a zraje pohádkovou rychlostí. Z přístavu se
jede asi ½ hodiny do vlastního města Batavie kolem rýžových
polí, palmových lesů a lenivě plynoucích řek, sem tam vidíme
opice, které prchají s křikem před jedoucím vlakem. Obklopuje
nás lahodné, ozonuplné ovzduší. Město je krásné, má množství
parků, které zvyšují jeho krásu a rozlohu. Jsou zde i velké
holandské kasárny pro stále nově přivolávané vojsko k ochraně
ostrova. Dóm je vystavěn podle gotického slohu a
my jsme se v něm zúčastnili mše, abychom motlitbou posílili
svá srdce. Přitom jsme se stačili rozhlédnout kolem sebe
a objevili jsme, že holandský typ lidí je pěkný a ušlechtilý. My
vojáci, kteří vždy kriticky posuzujeme zejména dívčí krásu,
musíme přiznat, že všechna děvčata zde se vyznačovala
krásnou postavou, jemným germánským profilem a zlatavě
blond vlasy. Také monument Welde freden ( světový mír ) je
velkým dílem.
Byl bych zapomněl napsat, že jsme cestou z Colomba do
Batávie překročili rovník, což se neobešlo bez tradiční slavnosti
– křtu. Námořníci každé lodi při překročení rovníku musí být
zkropeni vodou, aby jim bůh Neptun zůstal nakloněn i na druhé
polokouli světa. Bývá to vždy veselý křest, ale někdy i dost
drsná záležitost, když se k tomu například použijí všechny lodní
pumpy. Nevyhnou se tomu ani důstojníci, ba ani velitel lodi,
když ne vodní pumpou, tak alespoň sprškou vody. Jednotlivec,
o němž se ví, že se bojí vody, je vystaven na 10 minut proudu
vodní pumpy. Celá loď je jakoby zahalena vodou. A tu se najednou                                                                                                                                      objeví bůh Neptun, po pravici s vodní nymfou v
kočáře, taženým dvoumetrovými delfíny. Vypadá se svou bílou
bradou, v pravici s trojzubcem velmi přísně a vyvolává svým
vzezřením úctu všech. Za ním následují příslušníci všech jemu
podřízených národů a tu výraz úcty v obličejích přihlížejících je
rázem vystřídán záchvaty smíchu. Přicházejí negři s kopími,
typický anglický cestovatel s kufříkem, pařížský gigolo, nějaký
ubohý invalida, bláznivý Američan a pod. Tento průvod
přechází několikrát kolem důstojníků a velitele. Ten se srdečně
směje a zřejmě se mu líbí, co bylo vskrytu připraveno.
Fotografuje, rozdává cigarety a pivo účinkujícím. Ale to vše
vyvolává též trochu melancholické pocity, když si
uvědomujeme, že přecházíme na druhou stranu země a že tedy
naše domovina a lid budou nyní pro nás antipody, od nás
nesmírně vzdálené, a to bůhví, na jak dlouho.
Nyní bych se chtěl věnovat jinému kontinentu a to
Austrálii. Mohu o něm psát jen povšechně a vcelku, protože
kdybych se měl rozepsat podrobněji, musel bych se často
opakovat. V Austrálii to bylo totiž všude víceméně stejné. Z
Batávie probíhala plavba za dosti rozbouřeného moře. Prvním
australským městem bylo Fremantle a Perth. Byli jsme velmi
zvědavi na Austrálii, a musím říct, že po tom, co jsme poznali
zemi i lid, všichni na ni vzpomínáme jen v dobrém. Byli jsme
vždy a všude, a to nejen od Angličanů, ale hlavně od zde
usedlých Němců a Rakušanů přátelsky přijímáni. Byli jsme
vždy vítanými hosty v německých klubech, setkali jsme se
nejednou s rodilými Vídeňáky, jejichž srdečnost a pohostinnost
by si dnešní Vídeňáci mohli vzít jako vzor. Vzpomínali často na
svou milou Vídeň a často jim přitom stály slzy v očích. Byli
jsme zváni do jejich rodin a když to nebylo povoleno, docházely
veliteli prosby, aby nám to umožnil. Drahou jsme jezdili vždy
zadarmo 2. třídou. V Adelaidě jsme dostali volňásky do
bruslařského spolku, všude nám vycházeli ve všem vstříc. Ve
svátek a v neděli přicházelo tolik návštěvníků na loď, že celé
osazenstvo mělo co dělat, aby všem všechno vysvětlilo.
Všichni se často divili, že si taková malá lodička troufá na tak
dlouhou, dalekou plavbu. V Melbourne, jednom z největších
australských měst, jsme byli pozváni do německého
tělocvičného spolku. Starý předseda spolku se velmi radoval, a
cítil se poctěn, že jsme se dostavili v tak hojném počtu.
Nejdříve se cvičilo – prostná i na nářadí. Cvičitelé byli vesměs
Němci, mezi cvičenci bylo však i mnoho Angličanů. Všichni
Němci jsou v těchto anglických městech vysoce vážení pro
svou šlechetnost a spanilomyslnost. Těsně před vyplutím ze
Sydney poslala německá kolonie v Brisbane ministerstvu války
ve Vídni telegrafickou žádost, aby SMS Panther směl navštívit
také jejich město a pobývat tam 10 dnů. Ministerstvo souhlasilo
a tak jsme se zastavili i v Brisbane. Brzy po připlutí obdrželi
jsme už pozvání na tělocvičnou slavnost, pořádanou na naši
počest. Byli jsme uvítáni slavnostním proslovem, po němž
promluvil i náš velitel, který poděkoval za sebe a své mužstvo.
za poctu, která nám byla prokázána a s obdivem se vyjádřil o
soudržnosti Němců v daleké cizině. Pak se zpívalo, hrálo a
tančilo do pozdního večera a ve veselé náladě jsme se vrátili na
loď. Den před vyplutím přišly chovanky dívčího ústavu na
prohlídku lodi. Jejich ústav byl blízko pobřeží na výšině a když
jsme druhý den pluli kolem, ze všech oken nám mávaly na
pozdrav. Náš velitel, důstojníci a mužstvo, všichni jsme rovněž
srdečně děkovali. A pak už naše cesta pokračovala dále, pryč
od Austrálie.
Z Brisbane na cestě do Wellingtonu ( Nový Zéland ) jsme
měli zase špatné počasí. Asi čtvrtého dne plavby nás potkala
menší příhoda, která pak měla později nepříjemné následky.
Dopoledne jsme spatřili loď, která vysílala nouzové signály.
Pluli jsme k ní a zjistili, že je to francouzská loď společnosti
Menagerie. Po delším signalizování sem a tam jsme vyrozuměli,
že potřebuje uhlí. Ale na volném moři a za bouřlivého počasí se
dá těžko překládat uhlí, nehledě na to, že malý Panther ho má
málo a musí mu vystačit na 12 dní. Navrhli jsme Francouzům,
že je vezmeme do vleku a poplujeme s nimi nazpět do Brisbane.
I tak by to byla pro nás pořádná práce. Ale francouzský kapitán
chtěl mermomocí do Sydney. To bylo pro nás nepřijatelné. Náš
velitel opakoval náš návrh a když ho Francouzi neakceptovali,
odpluli jsme dále do Wellingtonu.
Byli jsme tam 11 dní. Byli jsme jednou pozváni do
námořnického domova, kde nám německý profesor přednesl
báseň „Hrabě z Habsburků“ a anglická děvčata nám předvedla
cvičení s kuželi. Po skončení tohoto příjemného čajového
večírku nás všichni vyprovodili až na molo. Po 2 denní plavbě
jsme vpluli do Aucklandu, který spolu s Wellingtonem jsou dvě
největší města Nového Zélandu. Asi je Vám něco známo o
intervenci, týkající se tam usedlých Dalmatinců. Tam jsme se
také setkali s příslušníky vymírajícího domorodého kmene
Maorů. Je to krásný, silný kmen, který je vytlačován Angličany
a rychle hyne. Zajímavé jsou vyhaslé sopky a místa, kde asi
před 30 lety docházelo k masakrování domorodců Angličany.
Proslulá je též těžba gumy, provozovaná našimi Dalmatinci. My
jsme ztratili našeho kamaráda Gorice, který utrpěl úraz a nyní
odpočívá v daleké novozélandské zemi.
Z Aucklandu jsme pluli do Nouméa (Nová Kaledonie),
francouzského trestaneckého ostrova pro politické vězně.
Většina obyvatel jsou trestanci, ale žijí na svobodě a provozují
všechny veřejné služby, činnosti a obchody ve prospěch
Francie. Zde jsme se dočkali nejsprostších hrubostí ze strany
guvernéra, ba ani nás nechtěli pustit k bóji. Měli jsme dokonce
malou bojovou pohotovost, tak surově jsme byli přivítáni.
A příčina ? Dříve uvedený francouzský parník, který měl
namířeno do Nouméa musel, když odmítl náš návrh, že ho
vezmeme do vleku, rozštípat stoly, židle, čluny, velitelský
můstek a vytrhat palubu, aby získal dostatek paliva. V Sydney
ho museli opravit a guvernér na Nouméa o tom dostal zprávu
a proto ta zlost na nás. V okolí ostrova jsme měli cvičnou
střelbu do terčů a cvičení s torpédy. Při tom se uplatnila moje
specializace potápěče. Při vylovování torpéd jsem zjistil, že
celé pobřeží pozůstává z korálů a když jsem sestupoval pod
vodu, vzniklým proudem se tyto mohutné korálové kmeny
rozhýbaly a jejich, jak jehličky ostré konce se ulamovaly. Dal
jsem si práci a dva velké kusy jsem vynesl ven a dal je našemu
veliteli. Na slunci vybledly a dnes jsou k vidění ve vídeňském
přírodovědném muzeu. Náš velitel dostal již dříve různé trofeje,
například krokodýlí a žraločí lebky a chrupy, mořské hady,
bahenní ptáky, želvy apod., takže na Pantheru bylo malé
muzeum. Po skončení cvičné střelby nastoupili jsme cestu do
Toursday (?), posledního výběžku Austrálie. Po naložení uhlí
dali jsme navždy vale Austrálii.
Plavba do Amboin na ostrově Celebes trvala 5 dní. Tady
jsme dostali dovolenku. Naše vycházka na pevninu směřovala
nejdřív do místní posádky. Našli jsme tam i Němce, ale hlavně
Holanďany, kteří vedou trvale válku s domorodci a posílají sem
na ostrov Celebes stále více vojska. Ale pokračujme v naší
vycházce. Několik Holanďanů se k nám připojilo, zavedli nás
hluboko do nějakého palmového lesa. Tam jsme pak vešli do
nějakého malého domku, jehož majitelem byl domorodý
hostinský. Ten nám přinesl palmové víno přímo od čepu,
zvláštní nápoj mléčného vzhledu, hořkosladký, který se zde pije
jako u nás pivo, ale pozor, pokud nejste na něj zvyklí. Přinesl
nám také palmový, stromový chléb, který se získá tak, že se
vnitřek stromu ( morek ) v kmeni jemně roztluče a vzniklá kaše
se pak peče v hliněných nádobách na ohni z dřevěného uhlí.
Kousíček toho chleba jsem si usušil a uschoval. Strom ( palma
) poskytuje člověku vše, co potřebuje: jídlo, pití, bydlení, zbraň,
oblečení, lana, lodě ( kanoe ), krátce – je jeho životem, je mu
vším. Šli jsme s našimi průvodci vojáky ještě dál do lesa a přišli
jsme ke třem domkům, kde oni bydleli se svými rodinami.
Jejich ženy byly domorodky, nejdříve plaše ustupovaly, později
byly důvěřivější. Přinesly svým mužům čisté prádlo, nás
pohostily pálenkou z palmového vína, která chutnala jako naše
slivovice a smály se. Bavili jsme se velmi dobře. Mužové
chválili své ženy, zdůrazňovali hlavně jejich věrnost,
pracovitost a příchylnost. Večer jsme se vydali na zpáteční
cestu za doprovodu těch tří vojáků a jejich dětí.
Po sedmidenním pobytu jsme zvedli kotvy a pluli do
Macanaru. Tam jsme doplnili proviant a pak pluli dále směrem
na Singapur, kde jsme nalodili uhlí. Večer jsme dostali poštu,
12 velkých pytlů. Tato pošta nám přinesla neblahou zprávu
o naší domnělé vzpouře. Všechny nás ta zpráva zarazila,
protože naši rodiče o nás měli obavy a starost, pak jsme se
však dali do smíchu. Náš velitel byl tímto špatným vtipem velmi
rozčílen. Ze Singapuru jsme měli vykonat misi ( návštěvu,
poselství ? ) do Siamu. ( Thajsko ). Dostali jsme se tak do
Bangkoku. Tam byla zajímavá jízda z Port Bangkoku do
vlastního hlavního města. Plnou hodinu jsme jeli železnicí
džunglí. V hlavním městě je zvlášť pozoruhodný císařský palác,
nejkrásnější a nejrozsáhlejší, jaký jsem kdy viděl, všude samé
zlato, drahé kamení, mozaika a pak též tři bílí sloni a jejich
drahocenné postroje. Je nutno též uvést, že jsme se tento
měsíc plavili plných 26 dní na moři, až sám velitel se pochvalně
vyjádřil o vytrvalosti mužstva, hlavně topičů a strojníků.
Z Bangkoku jsme pluli do Saigonu – francouzské državy
a odtud do Hongkongu, pak po 6 dnech do Kantonu, pak Macaa
a zpět do Hongkongu. 26 dní klidu, pak plavby do Haiphongu,
Hongkongu, Šanghaje, Šimana – seku, Jokohamy. Byly to
vesměs parforsní plavby bez přerušení. V Šanghaji jsme měli
možnost poněkud poznat čínský lid, ale popis si nechávám až
na doma, trvalo by příliš dlouho popsat charakter, zvláštnosti
apod., jak jsme měli možnost je poznat., vyžádalo by si to celou
knihu.
Po skončení cvičné střelby spolu s SMS Franz Josef I.
a po výměně velitelů vyrazili jsme na Jokohamu, Prvý dojem je
velmi dobrý. Japonsko je hustě osídlené, vše je hlavně drobné
jako oni sami a nadevše čisté. V každém ohledu se člověk cítí
jako v Evropě. Z Jokohamy je to 1 hod. jízdy vlakem do
císařského Tokia. Přijeli jsme tam právě, když se konala nějaká
velká paráda. Viděli jsme slavného admirála Toga, generála
Oyamu, generála Oku a jejich rodiny. Po parádě viděli jsme
na velikém prostranství, přiléhajícím k císařskému paláci,
množství zbraní (ukořistěných ?) Statisíce pušek, sestavených
do kozelců, tisíce polních děl, rychlopalných lodních děl, velká
lodní věžová děla, těžká obléhací děla, množství kozáckých
šavlí a kopí, navršené hromady munice. To vše bylo přehledně
uspořádáno, takže si to mohl každý podrobně prohlédnout.
V parlamentu a v muzeu války nám japonští námořní kadeti
ukazovali s velkým sebevědomím a s viditelnou radostí
roztrhané, rozstřílené prapory, pušky a rozbité plechové
instrumenty ( hudební ? ). Tento malý národ si velmi váží své
otčiny a člověk maně pociťuje radost nad takovým
patriotismem. Vztah prostého vojáka k důstojníkům je velmi
upřímný. Před Tokiem kotvila japonská eskadra. Byli jsme
pozváni na jednu loď a prohlédli jsme si ji. Mnozí důstojníci
uměli německy a vše nám ukazovali. Klid a čistota panovala
všude, jako kdyby tato loď stála odjakživa jen v klidné
nečinnosti a nikdy nikomu nebyla ublížila. Všeobecně milují
Němce a vycházejí jim v úctě vstříc. Po 14 denním pobytu
plujeme do Kobe. Tady musím uvést, že zde v Kobe je veliká
loděnice a právě teď jsou zde 4 válečné lodi před spuštěním na
vodu. Dále jsou zde známé vodopády a vysoko v horách velké
vodní dílo. Mohutná, 70 m vysoká a 25 m v patě široká zeď
zadržuje velikánské jezero vody. Voda odtéká vnitřkem zdi a řítí
se s burácejícím hlukem do hloubky. Z Kobe poplujeme ještě
asi do Koreje, pak opět do Šanghaje, kde se asi nějakou dobu
zdržíme a pak nastoupíme naši vytouženou plavbu domů.
To je tedy jen zcela povšechný popis, ale snad si lze
z toho učinit představu o naší plavbě. Podrobnější popis by byl
příliš obsáhlý na dopis. Musím ještě uvést, že během naší
plavby prožijeme tři zimy a tři léta v různých končinách světa.
Druhou zimu jsme prodělali v Austrálii ( Tasmánii ), kde bylo na
kopcích hodně sněhu. Na jeden jsme též vystoupili. Plavba nám
poskytuje hodně užitečného pro život, ale přesto budeme rádi,
když skončí a my budeme moci zase pozdravit naši starou
domovinu. Jak slastiplný bude pocit návratu do vlasti ! Člověku
se v daleké cizině mezi cizími lidmi a v cizích poměrech vždy
rozbuší srdce při vzpomínce na domov a naše blízké. A což
teprve až oko spočine zase na domovských nivách, místech
naší mladosti. Aťsi jsou cizí země sebekrásnější, ať v lecčems
předčí naši vlast, ona jediná vzbuzuje ve svých dětech a v nás
námořnících zvlášť, trvalou lásku a oddanost.
Vážený pane učiteli, ať bůh ráčí zachovati Vás a Vaši paní
ve stálém zdraví. Tisknu Vám srdečně ruku a ujišťuji Vás o své
vděčné oddanosti.

Váš Jan Čížek

 

…několik úryvků z deníku
1. – 25.8. 1905
Kotvili jsme v Sydney – Austrálie
1.8.
Během dne normální pracovní režim. Odpoledne byl válečný soud nad
strojníkem Antonínem Sulichem, který byl pro malou krádež masa
degradován na lodníka IV. třídy a odsouzen k čtrnáctidennímu vězení.
Jinak nic nového.
2., 3., 4., 5., 6.8.
Normální práce
7.8.
Vplul do přístavu francouzský parník společnosti Loyd, který prodělal
velkou bouři, ve které ztratil stožáry a velitelský můstek.
8.8. – 12.8.
Běžné práce jako obyčejně
13.8.
Byli jsme v kostele v Sydney. Odpoledne bylo volno. Psal jsem dopisy.
14.8.
Dopoledne praní prádla. V 10 hodin připlula anglická vlajková loď –
křižník o čtyřech komínech. Minulé dny proběhly bez zvláštních událostí.
15.8. úterý – svátek
Až do oběda normální práce, odpoledne bylo volno. Nedělal jsem nic,
jako obyčejně.
16.8.
Dopoledne úklid a čistka lodi, odpoledne čištění svršků a příprava na
slavnost 18.8.
17.8. Dopoledne a odpoledne normální pracovní režim, pak malá
vlajková paráda a salva 21 ran.
18.8.1905 pátek
Jmeniny Jeho Veličenstva císaře a krále Františka Josefa I.
V 5 hodin budíček, snídaně, pak nástup a všeobecný úklid lodi. V ½ 8
příprava velké vlajkové galaparády. Celá posádka se musela
převléknout do slavnostního. V 8 hodin byla vypálena salva 21 ran
zdravice a vztyčena vlajkosláva. Pak nástup a přehlídka a odchod
jednoho oddílu do kostela, byl jsem v něm také. Kostel byl velký a
krásný, mši sloužil arcibiskup sydneyský. Při pozdvihování byla
vypálena čestná salva 21 ran blízko kostela. Když jsme se v člunech
vrátili na loď, byl hned slavnostní nástup včetně důstojníků a ve 12
hodin opět čestná salva. V 1 hodinu byl oběd – dvojitá porce, od 2 hodin
do ½ 4 tombola a loterie. Vyhrál jsem jednu cenu a 27 šilingů a od
našeho konzula jsem dostal futrál na krabičku od zápalek. Po tombole
bylo volno, někteří dostali propustku na pevninu, já ne. Můj společník,
potápěč Zimmermann propustku dostal, ale protože byl nemocen, dal
mi náš palubní důstojník jeho propustku a já jsem šel na pevninu.
Dostal jsem také vstupenku do divadla ( lístek dostalo celkem 6 mužů ).
Od 4 do 8 hodin jsme bloumali městem, najedli jsme se a napili a v 8
hodin jsme šli do divadla. Bylo to pěkné, v divadle jsme byli do 11 hod.
a ve 12 hod. jsme byli na molu a v ½ 1 jsme odrazili a odpluli k lodi. Šli
jsme spát s těžkou hlavou.
……………………………………………………………………
15.10. neděle
V Aucklandu.
Dopoledne bohoslužby v kostele, odpoledne volná divize měla
vycházku na břeh, divize ve službě měla za úkol vše připravit k vyplutí.
Šel jsem na pevninu. Když jsme se tam dostali, čekal na nás nějaký
krajan z Tyrolska. Všude měli zavřeno a proto jsme šli do muzea a do
obrazárny. Byly tam pěkné věci a nádherné obrazy. Pak jsme se
vyšplhali na horu, chrlící oheň. Z tohoto kopce byl nádherný rozhled na
celé město a daleko na moře. Ještě nikdy jsem neviděl takový nádherný
pohled do dálky a tak pěknou vyhlídku. Pak jsme si prohlédli
kamenolom, v němž pracovali jenom trestanci. Roztloukali ohromné,
jak dům velké kameny, které vyvrhla sopka. Obdivovali jsme ohromnou
sílu té sopečné činnosti. Šli jsme pak zpět do města a navštívili jsme
nějakou kavárnu, ale museli jsme si dát jen čaj, protože pivo nebo víno
se nepodávalo. Chodili jsme pak ještě trochu po městě, chtěli jsme také
jít na německou plachetnici, která kotvila v přístavu, abychom si ji
prohlédli, ale nedostali jsme se na ni, protože se tam pracovalo. Pak
přitáhla Armáda spásy s hudbou, naslouchali jsme její hudbě. Pomalu
jsme odcházeli na molo, kde jsme narazili na naše námořníky dost
podroušené. Nakonec jsme se s nimi dostali do hádky a do potyčky,
když jsme je dopravovali na palubu. V Aucklandu se mi velmi líbilo, bylo
tam pěkně a pobyt byl „famózní“.
16.10. pondělí
Dopoledne v 10 hodin jsme vypluli z Aucklandu směrem na Novou
Kaledonii. K večeru jsme ještě viděli stepní požár na pevnině.
……………………………………………………………………….
1.12.1905 – pátek
Singapur.
Do oběda normální pracovní režim. Odpoledne měla část posádky                                                                                   vycházku. Šel jsem také, chtěl jsem si prohlédnout město. Přišli jsme                                                                                       k hostinci nějakého Itala, ptali jsme se, kde je muzeum. Ital poslal pro
rikšu a přikázal kuliúm, aby nás dovezli k muzeu a pak zpět. Přijeli jsme
k nějaké velké zahradě, ale muzeum jsme nenašli. Jeli jsme tedy zpět k
Italovi, ale nelitovali jsme toho, protože jízda dlouhými ulicemi byla
zajímavá. U Itala jsme si dali pivo a pak jsme chodili městem. Zašli jsme
do domorodého malajského hostince a chtěli jsme něco k jídlu, ale
požadovali napřed peníze. Někteří z mých kamarádů zaplatili předem, já
jsem si však řekl, že se nejdřív najím a pak teprve zaplatím. Nejedl jsem
nic a kamarádi se pak vztekali, protože jídlo nestálo za nic. Prošli jsme
celým městem. Dostali jsme se také do jedné ulice, kde byl před
nějakým domem houf Malajců, kteří hrozně křičeli. Nechtěli jsme se do
toho zamíchat, byli jsme už jen dva, ale dav nás nějak vtlačil. V tom
domě zřejmě hořelo, pak přijeli hasiči, ale nijak nezasáhli. Dav hrozně
řval, my jsme jim nerozuměli. Byli jsme rádi, když jsme se dostali z toho
davu ven. Měli jsme co dělat, abychom se dostali včas na loď. Najali
jsme si rikšu a dojeli jsme dobře na molo. Jízda nás stála 10 centů.
…………………………………………………………………
11.1.
V Kantonu.
Dopoledne uklízení, odpoledne šli dovolenci na pevninu. Já také, abych
si prohlédl to starobylé město, ale nebylo toho moc k vidění. Evropská
čtvrť je od ostatního města oddělena řekou. V čínské čtvrti – no tam to
vypadá ! Kdo nemá dobrý žaludek, ať tam ani nechodí. Ulice úzké, tak
na jednoho člověka, povalují se tam lidské kosti, kůže, potkani, kočky,
psi, vše v rozkladu, je z toho hrozný smrad. Je tam spousta dětí, snad
milion, jako mraveniště. Vnikne-li člověk dále dovnitř, není si jist
životem a ani pak netrefí ven. Když odsoudí nějakého Číňana, useknou
mu hlavu a tu nastrčí na kůl a nosí ji kolem. Kdo byl uvnitř čínské čtvrti
a tohle vše viděl, toho jistě přešla chuť k jídlu. Když jsme se dostali ven,
první co bylo, že jsme si dali pivo a pak teprve něco k snědku. Na
Kanton nikdy nezapomenu !
14.1. 1906 neděle
Kotvíme v Macau.
Dopoledne v 9 hod. se náš Panther naklonil na stranu, protože jsme při
odlivu dosedli až na dno moře. Bylo ihned zatopeno pod kotli a odp. V ½
2 jsme při přílivu vypluli z Macaa a v 5 hod. jsme dorazili do Hongkongu.
Všichni jsme byli rádi, protože v Macau jsme kotvili daleko před
přístavem a bylo stále špatné počasí. V Hongkongu je to daleko lepší.
15.1.
Stojíme v Hongkongu na bóji. Během dne bylo zas vše uvedeno do
pořádku. Námořníci se dnes radovali, protože dnes je tomu rok, co jsme
vypluli z Puly
16., 17., 18., 19.1.
Normální pracovní režim a školení.
19.1.
Vylodili jsme mistra strojovny Leo Špitzera (Maschinenquartiermeister )
a odvezli ho do nemocnice na pevnině.
………………………………………………………………
1.2., 2.2.
Hongkong.
Nic zvláštního, vše jako obvykle.
3.2. neděle
Do oběda velký úklid, odpoledne byly vycházky na pevninu. Šel jsem
také. Byli jsme 4 : Ivančič ( švec ), Schneider, Rozehnal ( štábní kuchař )
a já. Najali jsme si rikši, že pojedeme navštívit Spitzera v nemocnici.
Protože jsme se s těmi Číňany těžko domlouvali, zavezli nás k
tenisovým kurtům, protože mysleli, že si chceme zahrát tenis jako
Angličané, kterých je tu plno z těch lodí. Dostali jsme se, kam jsme
nechtěli. Angličtí námořníci nám vysvětlili, kde je nemocnice. Jeli jsme
tam zase v rikšách, protože to stojí jen 10 centů za 1 hodinu. Nemocnice
byla na kopci, zdrželi jsme se tam hodinu. Pak jsme šli na večeři do
nějakého čínského domu, snad to byla hospoda nebo nějaký pension
soukromý. Jedli jsme tam čínským způsobem. Pak jsme šli na pivo do
hotelu Central, jehož majitelem je nějaký Černohorec a pak do kavárny
na kávu. Procházeli jsme se pak ještě městem a cestou na molo narazili
jsme na krám, kde se prodávalo hlavně hedvábí. Objednali jsme si šátek
s různými vlajkami a uprostřed obrázek našeho Panthera a nadpis : „Na
památku na mou plavbu kolem Afriky, Asie, Cejlonu, Jávy, Austrálie,
Číny, Japonska“. Zaplatili jsme každý 1 dolar. Pak jsme šli na molo a na
loď. Město je krásné.
9.2.
Hongkong.
Dopoledne vplul anglický parník společnosti Loyd s anglickým princem
na palubě. Když opouštěl loď, všechny v přístavu přítomné lodi
vystřelily 21rannou salvu na pozdrav. Bylo to hrůzostrašné burácení.
Současně byla na lodích vztyčena malá vlajková galaparáda.
10.2.
Hongkong.
Celý den důkladné gruntování před zítřejší vizitou lodi. Večer bylo
město slavnostně osvětleno a ve městě se konala velká slavnost. Na
kopci nad městem byl velkými písmeny v angličtině nápis „Princ Arthur
z Walesu“. Dnes došla pošta, já jako obvykle nedostal nic.
11.2. neděle
Hongkong.
Od rána se dělalo ještě vše potřebné před vizitou. Ta začala v 10 hodin a
skončila před v ½ 12. Odpoledne jsme byli my volná divize na vycházce,
ostatní na palubě měli volný manévr ( ? ). Dnes večer bylo město opět
slavnostně osvětleno a viděli jsme též vysoké oltáře v čínském stylu.
Jinak se neudálo nic zvláštního.
………………………………………………………………
26.2.
Kotvíme v Haiphongu.
Ráno bylo velké prádlo, pak běžné práce a škola. Vzpomínali jsme
všichni na masopust. Večer přišel na loď francouzský guvernér, když
odcházel, bylo vypáleno 19 ran na pozdrav.
…………………………………………………………………..
9.3. – pátek
Kuang-Čou-Wan.
Po snídani bylo praní prádla. Dělám to vždycky „rád“ Po prádle cvičení
s bateriemi Večer přišlo několik francouzských vojáků na palubu. Nikdo
kromě štábu nebyl ve městě. Dostat se na pevninu bylo obtížné, nebylo
tu žádné molo a na břeh se člověk dostal jen tak, že ho Číňan vynesl na
rukou. Město je rozdělené, na jednom ostrovu je jen vojsko. V přístavu
nebyla žádná loď, hloubka v přístavu jen 4 ol admirála a vplouvali jsme
dále do řeky, kde jsme proplouvali kolem japonského pancéřového
křižníku, na němž byl také nějaký admirál, pozdravili jsme ho jako toho
francouzského 19 ranami. Ten japonský křižník byl pěkně stavěný, vedle
něj stál čínský křižník, který vypadal jako jachta. Viděli jsme také na
město Wo-Sum, vypadalo uboze. Na řece plavalo mnoho džunek, na
obou březích jsme viděli malé chatrče. Po řece jsme pluli přes 2 hodiny
než jsme vpluli do přístavu Šang-hai. Bylo tam mnoho válečných i
obchodních lodí různých států, několik francouzských, anglických,
jedna americká, jedna italská, německá, portugalská jachta, několik
čínských, jedna dánská, několik ruských a pak my. Zakotvili jsme vedle
italského křižníku. Večer jsme dostali poštu. Dostal jsem dopis, který mi
udělal velkou radost, byla v něm fotografie mých rodičů jako dárek k
mým narozeninám. Dnes jsem slavil své 21. narozeniny !
…………………………………………………………….
27.3. úterý
Kotvíme v Šang-haji. Během dne práce a cvičení ve veslování.
28.3.
Šang-hai
Dopoledne běžné práce a škola. Odpoledne měli volní poddůstojníci
vycházku. Počasí je deštivé a je zima. Včera, 27.3. byl Šutičovi přečten
rozsudek. S přihlédnutím ke 2 měsícům vyšetřovací vazby byl odsouzen
ještě k ednomu měsíci těžkého žaláře, zpřísněného 3x týdně půstem a
tvrdým lůžkem.
29.3.
V Šang-hai
Dopoledne běžné práce, odpoledne měla jedna divize výcvik veslování.
V 10 hod. šel náš velitel na 4 dny na dovolenou. Dnes byla uzávěrka
pošty, napsal jsem dopis rodičům, lístek Irmě Schneiderové a dopis
rodině Novotných do Prahy.