Hasičský odboj na Domažlicku.

V letech 1941 a 1942 byly rozpuštěny skoro všechny národní organizace a České spolky. Nadále fungovali jen hasiči, které nutně potřebovala válečná mašinerie. Až do konce války se jim podařilo, přes všechny perzekuce, udržet velení v Českých rukách a z nichž řada byla dobrými vlastenci.

To vše bylo známo jak zahraničnímu tak i domácímu odboji.

Vůdci největšího právě utvořeného domácího odboje takzvané ,,Silné trojky“  (Rada tří) divizní generál Vojtěch Boris Luža, profesor právních věd na brněnské technice Josef Grňa a představitel ilegální hasičské organizace Josef Císař si byli dobře vědomi výhodného postavení českého hasičstva v Protektorátě Čechy a Morava. Nacisté museli trpět hasiče a dokonce jim pomáhat v jejich organizaci. ,,Silná trojka“ (Rada tří) proto navázala s vedením Svazu hasičstva kontakt a spolupráci v rozsáhle podzemní a protiokupantské činnosti. Byl to velmi prozíravý čin, který získal okamžitě dobře vojensky organizovanou složku, která se dobrovolně zavázala sloužit bližnímu svému v nebezpečí a tím byl oheň, povodeň a největší rána, která mohla náš mladý stát postihnout – okupace. Tak se podzemní činnost rozšířila někdy i nevědomky do te nejzazší vesničky, prostě tam, kde byli čeští občané. neboť tam byli i hasiči.

My na Chodsku jsme hned počátkem roku 1943 tušili, že se v Praze před námi něco tají o čem nemáme vědět. Předpokládali jsme, že Praha nespí a v pravý okamžik pomůžeme, jak nám bude nařízeno. Stalo se tak v dubnu 1943, kdy se zástupci hasičů při své návštěvě Prahy dozvěděli, že protinacistický odboj je v plné činnosti.

Bylo ihned nařízeno pod pláštíkem CO (Civilní obrany)  připravovat motorová vozidla, shromažďovat černý benzín, vystrojit se novými stejnokroji barvy khaki, ocelovými přilbami, dobrou obuví, cvičit ve větších formacích , vyhledávat vhodné velitele pro hromadné akce a připravovat zbraně.

A Chodsko šlo příkladem. Mladí, většinou bývalí vojáci se ujali vedení celé akce. Domažličtí hasiči si obstarali vojenský vůz, v celém okrese byly objednávány nové přilby, kupovány stejnokroje, staré obarvovány na vojenskou barvu, shromažďován černý benzín pro další činnost, konzervovány zbraně, ukryty prapory a konány schůzky. kdy byli jednotlivci informováni o podrobnostech akce a očekávána ,,hodina“.

Žel, že v této, tak radostné práci, byť i velmi nebezpečné, nám již chybělo mnoho schopných bratří, kteří, jako velitel Polák František a jiní byli ve veznicích gestapa.

Zde je nutno připomenout několik nerovážlivců, kteří viděli velikou horlisvost u hasičů pro okupanty. Těm jsme mohli teprve po osvobození prozradit, že jsme používali fašistů, a že jsme plnili jejich nařízení, abychom se mohli dobře připravit na odboj.

Činnost však pokračovala rychle kuředu. Spojky jezdily pravidelně do Prahy, kde byly rozkazy předávány jen ústně. S hrdostí můžeme prohlásit, že členové,  jen na velmi malé vyjímky, pochopili velmi dobře a bez dlouhých výkladů  pravý smysl hasičské činnosti a s úsměvem konali pochodová cvičení a bojové cviky, protože cítili, že pod slovem hasič se vlastně skrývá okranizovaný bojovník za svobodu.

Počátek roku 1944 se projevuje zvýšenou organizací. Jsme napojeni na Klatovy (bratr Šperl), takže nemusíme jezdit daleko pro informace a nemusíme vymýšlet naše krytí pro naše cesty do Prahy. Začázkem roku 1944 dokonce do Domažlic přijíždí zemský velitel, který zde přednáší na takzvané hasičské škole pro vyšší činovníky o odbojové činnosti a prohlašuje, že nesmíme zklamat a musíme umět využít výhod, která nám dává potřeba hasičstva pro nacisty.

Jasných forem pak doznal odboj počátkem roku 1944, kdy se od 5. do 10. června 1944 konala v Sušici pod pláštíkem CO první škola pro vyšší hasičské činovníky, ve které se konkretně mluvilo již o odboji a budoucích funkcí hasičů, jako ozbrojených strážců rodicích se Národních výborů a veřejného pořádku před převratem, během převratu a těsně po převratu. Všechny zásadní věci byli již známe a jen podrobnosti měli být oznámeny těsně před započetím akcí.

Tehdy jsme již velmi dobře pozorovali, že jsme hlídáni a fašisté nám již nevěří. Byly časté návštěvy německých četníků na našich schůzích a v hasičských zbrojnicích, dokonce se osobně přijelo gestapo podívat, jak pokračuje školení v Sušici a zda je to jen školení CO. Tehdy jsme poznali, že nepřítel již něco tuší a že musíme být velmi opatrní. Tehdy jsme si také naposledy stiskli pravice s přáním mnoha zdaru. Zároveň jsme pozorovali, že na nějaký čas jako by ochabla činnost ústředí. Naše tušení nás nezklamalo. Jako hromová rána na nás dopadla informace, že vedení České hasičské jednoty v Praze bylo pozatýkáno gestapem a celá činnost hasičstva je prozrazena. Jednotlivý vedoucí narychlo začli předávat vedení svým kamarádům a zdělovali jim všechny potřebne znalosti a tajné pokyny. Lavina zatýkání se nezastavila a přeskočila i do Plzeňského kraje a pokračovala přes Klatovy. Ze všech měst se dozvídáme z ústního podání zvláštních spojek, že v řadách hasičů divoce řádí gestapo. Všichni jsme se připravovali. Pálili jsme doklady, zařídili si rodinné záležitosti a připravili rodiny na to nejhorší. A přišlo to i k nám. Znali jsme to z vyprávění. Jako zločince nás přepadli v noci a zavřeli na gestapu v Klatovech. Na Chodsku to byli : Gosler Karel – řídící učitel v Prapořištích, Jindřich Zdeněk – městský úředník v Domažlicích, Kitzberger Karel – úředník nemocnoce v Domažlicích a Piskáček Václav – zedník v Úboči. Jen tito čtyři pocítili laskavost okupantů v kriminálech. Jim je třeba poděkovat, že nevyzradili i ostatní kamarády. Přes další perzekuce ani další výslech se již žádný další hasič nedostal do vězení. Jistě bylo tehdy velmi krušno bratrům Hojdovi, Malíkovi, Tusvaldovi a jiným. kteří tehdy měli jistě zbalené šaty a jídlo pro případ, že si pro ně přijdou. Ale i zde se osvědčilo staré hasičské heslo ,,Pro kamaráda“.

Činnost pokračovala i v kriminálech. I tam bratr pomáhal bratru, utrhl si od úst, aby mohl poskytnout kousek chleba hladovějicímu spoluvězni. Hasiči se i zde osvědčili. Co teprve v Terezíně, kde se bratři dobrovolně hlásili do služeb k těžce a nakažlivě nemocným, i zde se ukázal hasič ve svém pravém světle.

Přišel 5. květen 1945. Hasiči i bez svých hlavních vedoucích, se postavili podle plánu všude do služeb národních výborů a jako jeden z prvních spolků zajišťovali bezpečnost. Mluví o tom konečně jména mrtvých a zraněných bratří v kriminálech, koncentračních táborech a na barikádách.

Je třeba se zmínit o řadě dalších hasičů – členů hasičské ilegální protifašistické organizace, kteří byli zatčeni již dříve ve spojení s jinou protifašistickou aktivitou. Byl by to dlouhý výpočet jmén.

Čáni Radek
Zdroj : Jak pracovali hasiči na Chodsku proti okupantům – Zdeněk Jindřich, SOkA Domažlice.