Domažlice

Historie města
Historie
Město Domažlice bylo založeno při staré osadě, doložené již na konec 10, století. Na základě historických událostí v období, kdy byly Domažlice přeměněny v město, je nepochybné, že nová lokace nebyla pouhým řadovým článkem Přemyslovy rozsáhlé zakladatelské činnosti, ale že více než kde jinde měla plnit úlohu fortifikační. Obranná funkce Přemyslových měst, vytvářejicích pozoruhodný strategický systém bezmála na celém území země. Domažlice jsou nejnázornějším příkladem, kde lze zřetelně vysledovat přímou souvislost mezi nahrazením staršího sídliště městem a konkretní politickou situací té doby. Domažlice lze označit za skutečnou pevnost přemyslovského období.

Pro existenci města již na počátku 60. let 13. století nepřímo hovoří několik zpráv. Již před rokem 1266 vznikla listina pro Chotěšovký klášter, v níž jsou Domažlice uváděny s Plzní a Stříbrem jako tržní místa. Ještě zajímavější je listina z 25.06.1265 v níž bylo Ostrovskému klášteru postoupeno patronátní právo ke třem domažlickým svatyním.

Původní osada se rozkládala na východním předměstí. Jádrem osady byl kostel svatého Jakuba, o němž existuje průkazně zmínka z roku 1205. Stará osada, která ležela nízko nad potoční nivou se přesunula na místo nevysokého táhlého hřbetu, orientovaného přesně ve východo – západním směru na jehož jižním úpatí protéká potok Zubřina. Neobvyklému terennímu útvaru byla ideálně přispůsobená i městská zástavba, která je charakteristikovánaprotáhlým ulicovým náměstím, běžicím po celé delší ose lokace, k jehož oběma bočním stranám kolmo přiléhaly klesajicí domovní parcely.

V Čechách ojedinělý půdorys královského města z  nápadně se lišicí od ostatních přemyslovských lokací, se hlásí k sousednímu Bavorsku a dále k Podunají s celým jihozápadním Německem a Švýcarskem, kde je tato půdorysná dispozice typická (Bern, Rottweil, Velligen, Straubing) a odkud pocházel pravděpodobně i lokátor města. Jako pravděpodobnější se spíše jeví předpoklad, že přemyslovské město bylo založeno stranou osady na „zeleném drnu“ v poloze výhodného také z obranného hlediska. Město, jak je vymezuje hlavní hradba opevnění, má skoro pravidelný obdelný půdorys o stranách asi 400 x 200 – 240 metrů. Protáhlé náměstí, představujicí vlastně jen nepříliš rozšířený výsek zemské cesty procházejicí městem.

Desáte století

Podle donační písemnosti údajně knížete Boleslava II. dostal v roce 993 břevnovský klášter podíl na výnosu cla, vybíraného v Domažlicích. Listina byla podle diplomatické analýzy sepsána v letech 1253-1255. Vybírání zemských cel v 2. polovině 10. století je však považováno za nepochybné.

Jedenácté století

1037-1055 –  za vlády knížete Břetislava I. měl obdržet ostrovský klášter podíl z výnosu cla vybíraného v Domažlicích s kaplí svatého Jakuba apoštola. Jde o opis listiny z počátku 14. století, která je připisována Přemyslu Otakaru II. a datována do roku 1205. Podkladem však byl starší soupis majetku, pocházejicí nepochybně z 1. čtvrtiny 12. století.

1086 – listina císaře Jindřicha IV., údajně vymezujicí hranice pražského biskupství v době jeho založení roku 973. Přes dodatečné interpolace je možné se spolehnout na vytýčení západní diecezní hranice, která byla i hranicí zemskou : „Tugust,gue tendit ad medium fluminis CHub“.

Dvanácté století

1115, 1183, 1186 – v listinách knížat Vladislava I. a Bedřicha pro kladrubský benediktinský klášter ( které se hlásí do zmíněných let) jsou uvedeny nároky na třetinu cel z Domažlic a pozemkový majetek v okolí. Datace vzniku listin do poslední čtvrtiny 12. století je všeobecně příjímána. V souvislosti s těmito listinami je připomenuto i darování výnosu z domažlických cel pražskému biskupu místo desátku.

1174 – v kronice milevského opata Jarlocha  je zmínka o průchodu českého vojska Domažlicemi. Vojsko vedl Oldřich, bratr vládnoucího knížete Soběslava II., kníže sám je až sem doprovázel.

Třinácté století

1. čtvrtina století – pražský klášter svatého Jiří získal devátý díl z cel v Domažlicích od Přemysla Otakara I.

1233 – konfirmace majetku kláštera svatého Jiří papežem Řehořem IX., včetně domažlického cla.

Zdroj  :  Archeologie ve středních Čechách 3, 1999, 259-282, Domažlická sídelní aglomerace v raném středověku. Pavel Břicháček – Milan Metlička.
Opevnění města
Hrad

Domažlice – Domažlický hrad, Chodský hrad nebo hrad Chodů. Hrad v Domažlicích založil spolu s městem Domažlice Přemysl Otakar II. ve zcela nevýrazné údolní poloze v jihozápadním nároží hrazeného města. Hrad byl součástí městského opevnění.

Část hradu obrácena k městu byla pravoúhlá, část hradu obrácena z města ven čtvrtokrouhlý obrys. Z původního hradu se dochovala především obvodová zeď na této vnější straně, část východní zdi a na jejich styku je štíhlá okrouhlá věž lehce nepravidelného půdorysu postavená z venčí na čtyřhranném soklu. Při přestavbě hradu na solnici mezi roky 1726 – 1727 byla věž zvýšena. Datum ukončení přestavby hradu hlásá dodnes letopočet 1728 vysekaný do korouhve na špici trojpatrové báně věže. Tuto báň vystavěl tesař Ondřej Iglhaut z Furth im Wald. S největší pravděpodobností existovaly další dvě věže, jedna na severozápadě a druhá severovýchodě hradu. Středověké původu mohou být i některé zdi dnešního objektu. Hrad byl považován za reprezentanta takzvaného  středoevropského kastelu, který tvořil čtyři uzavřená křídla, z jejichž nároží vystupovaly obranné věže. Opevnění proti městu nejspíše zajišťoval příkop a parkán. Zda dnešní zeď proti městu stojí na místě středověké, není zcela jasné. Ze zaměření hradu z roku 1592 se udávají rozměry hradu 43,56 metrů šířky a 56.60 metrů délky, což je asi dvojnásobná velikost dnešní budovy. Při archeologickém průzkumu v roce 2012 na Chodském náměstí, bylo nalezen úsek středověkého zdiva, který směřoval kolmo na průčelý bývalého gymnázia (dnes Zdravotní školy). Aby se jednalo o severní obvodovou hradbu hradu, bylo zdivo poměrně slabé a mělo mělké základy.

Zdroj  :  Muzeum Chodska, Ilustrovaná encyklopedie Českých hradů. Tomáš Durdík.
Hradby
Domažlice – Podle archeologických nálezů , základní složkou opevnění byla hradební zeď z lomového kamene, asi 2,2 metry široká a 7,5 vysoká. U východní brány bylo prokázáno její zvýšení na 12 metrů. 

 

Kolem historického města Domažlice byly až tři pásy hradeb. Jihozápadní část městského opevnění tvořil hrad. Původní hrad byl poměrně větší než ho známe dnes. Sahal přibližně do poloviny Chodského náměstí. Součást opevnění tvořilo 22 polootevřených bašt v přibližném rozmezí 30 metrů. Nacházely se zde 3 brány a jedna branka. Kolem města byl vytvořen vodní příkop.

Zdroj : Gotika v Západních Čechách (1230-1530), Jiří Fajt, Redakce.
Dolejší brána - Pražská brána
Brána se nachází ve východní části náměstí, které tak uzavírá.
Hořejší brána
Hořejší brána se nacházela na západní části náměstí a ústila do ulice Msgr. Staška.
Týnská brána
Týnská brána se nacházela v severní části města na konci Klášterní ulice směrem do ulice Komenského.
Branka
Nachází se v jižní části historického města. Vchází se do ní z ulice Branské.
Osobnosti
Masaryk T.G.
T. G. Masaryk v Domažlicích

T. G. MASARYK V DOMAŽLICÍCH

T. G. Masaryk roku 1891 kandidoval za skupinu měst Domažlice – Písek do Říšské rady za Národní stranu svobodomyslnou – Mladočechů. Za Staročechy kandidoval domažlický rodák MUDr. Antonín Steidl, statkář na nedalekém Baldově. Masaryka podporoval Politický spolek v Domažlicích v čele s jeho starostou, Josefem Klímou, otcem L. Klímy. Dne 22. února 1891 navštívil Masaryk Domažlice a zúčastnil se spolu s Antonínem Steidlem předvolební schůze v Bautzově hotelu. Dne 04. března 1891 získal ve své volební skupině T. G. Masaryk o 296 hlasů více než MUDr. Antonín Steidl a stal se tak za Domažlice, Klatovy, Strakonice, Volyni, Písek, Sušici a Horažďovice poslancem Říšské rady. Do Domažlic přijel opět 25. října 1891, kde v sále ,, U Šumavy „ hovořil o hospodářských a sociálních úkolech Říšské rady. Další návštěva Domažlic se uskutečnila 09. Dubna 1893, kdy opět vystoupil v tomto sále, aby vysvětlil, proč se chce vzdát říšského mandátu. Toho se vzdal koncem roku a z mladočeské strany vystoupil. Roku 1900 založil Českou stranu lidovou, v jejímž čele stál i v letech 1904 – 5, kdy se transformovala v Českou stranu pokrokovou. Za ni byl v letech 1907 – 14 zvolen jako poslanec do Říšské rady.

Jako prezident navštívil T. G. Masaryk Domažlice 02. a 03. května 1923. Na radnici mu byli představeni Jan Vrba, Jindřich Šimon Baar, Jindřich Jindřich a další členové veřejného života. Slavnostní večeři uspořádala městská rada v sále Sokolského domu. Zde Masaryk z 02. na 03. května přespal. Dne 03. května byl přítomen vojenské přehlídce konané na jeho počest a poté se setkal s představiteli Chodů – Tomášem Kozinou, Hančí Kozinovou a M. Verunskou. Dne 24. Května 1934 mu byla na průčelí Bautzova hotelu odhalena pamětní deska s nápisem : ,, V této budově odpovídal v letech 1891 – 1893 svému voličstvu prof. Dr. T. G. Masaryk jako poslanec poprvé vyslaný do Říšské rady ve Vídni. Zahajuje tak svoji politickou činnost vyvrcholenou r. 1918 osvobozením národa jeho v republice československé. Pro věčnou paměť. ,, Pamětní deska byla odhalena v den Masarykova třetího zvolení prezidentem. Slavnostní řeč pronesl Ladislav Horák z Prahy, dále Dr. Miroslav Halík ve svém proslovu poděkoval okresnímu hejtmanu Dr. Karlu Kupkovi, vrchnímu radovi a starostovi profesoru Václavu Pavlikovi, za převzetí záštity nad touto slavností. Deska na svém místě vydržela necelých 20 let. Na začátku 50. let byla komunistickou mocí osobnost T. G. M. vnímána kriticky a v této souvislosti docházelo k postupnému odstraňování všeho co by na něj připomínalo. Dne 30. Června 1953 došlo i na odstranění této pamětní desky. Záminkou byla pravopisná chyba v textu. Později z ní byla odlita pamětní deska Juliu Fučíkovi.

Československá národně sociální strana v roce 1991 iniciovala znovuosazení této pamětní desky. Dne 28. října 1991 byla kopie textu této desky umístěna na původní místo. Toto druhé odhalení provedl čestný občan Domažlic Rudolf Svačina a za domažlické národní socialisty promluvil Josef Vaněk. Této události se kromě široké veřejnosti zůčastnil předseda Okresního úřadu Pavel Faschingbauer a člen Rady svobodné Evropy Zdeněk Slavík.

Dne 07. března 1935 byl jmenován T. G. Masaryk čestným občanem města Domažlice.


Alexej Petrašovský, Radek Čáni

Zdroj : Archív Domažlický dějepis, Muzeum Chodska v Domažlicích.

Mathes Karel
Karel Mathes se narodil 28. října 1909 v Praze – Žižkově. Se svojí manželkou Anastázií, rozenou Novou žili v Domažlicích, kde Karel pracoval jako účetní. Ve zdejším městě se od roku 1937 věnoval práci s mládeží ve skautském hnutí. Na počátku druhé světové války působil jako vůdce 3. oddílu starších junáků, ve kterém se spřátelil se známým českým odbojářem Janem Smudkem. V den okupace Československa hitlerovským Německem skládali domažličtí skauti do Mathesových rukou slib, že budou bojovat proti nacismu a za tím účelem si měli také opatřovat zbraně. Po prozrazení odbojové činnosti a začínajícím zatýkání klatovského gestapa se Karel Mathes s Janem Smudkem domluvili na útěku do zahraničí. Dne 20. března 1940 si  gestapo přišlo pro Smudka, tomu se však při zatýkání podařilo uprchnout. Stačil ještě předat Mathesovi vzkaz, že na něj bude čekat v osadě Pila, nedaleko Domažlic a společně pak pokračovat v útěku. Karel Mathes se však nakonec rozhodl, že z útěkem ještě počká, snad kvůli likvidaci kompromitujících materiálů, které se nesměli dostat Němcům do rukou. Po sérii zatýkání v Domažlicích si však gestapo přišlo 4. dubna 1940 i pro Karla. Po zatčení byl převezen na jejich služebnu do Klatov a druhý den do pankrácké věznice v Praze. Byl vyslýchán v Petchkově paláci, kde na něm chtěli němečtí vyšetřovatelé vynutit informace o domažlickém odboji a zejména o Janu Smudkovi. Karlovi bylo jasné, že s tím co o jeho činnosti gestapo ví, má jistý provaz. Dne 9. května 1940 převáželi  dva členové gestapa Mathese z výslechu zpět na Pankrác. Tentokrát jeli do věznice oklikou, když v Plzeňské třídě zastavili poblíž Palackého mostu a oba odešli do jednoho domu za jistou záležitostí. Český řidič po delším čekání řekl Mathesovi, že si odskočí pro cigarety do blízké trafiky a varoval jej, aby se nepokoušel uprchnout. Pak automobil uzamkl a odešel. Karel však neváhal a duchapřítomně se protáhl staženým okénkem vozu na ulici a utekl pryč. Český strážník, který stál na rohu ulice jej sice viděl, ale obrátil se na druhou stranu a z místa raději odešel. Uprchlík se nejprve ukryl ve sklepě blízkého činžovního domu a pak po uklidnění situace odjel tramvají do Holešovic, kde přespal poblíž libeňského mostu u Vltavy. Příští den potkal svého známého z Postřekova u Domažlic, který ho přivedl na Vinohrady do bytu v Mánesově ulici, odkud se dříve distribuoval ilegální tisk. Tady se Karel zdržoval tři dny, poté se ukrýval u domažlického rodáka truhláře Františka Sládka v Praze – Kunraticích. Sládek mu pak zprostředkoval spojení s vedoucím odbojářem Dr. Valentou z YMCA, který Mathese ubytoval v ilegálním bytě v Nuslích. V Praze pobýval Mathes od svého útěku ze spár gestapa do 21. května 1940, kdy zahájil útěk do zahraničí. Z protektorátu putoval stejnou cestou jako jeho přítel Jan Smudek s pětičlennou skupinou přes Brno do Veselí nad Moravou. Odtud přešli bez potíží na Slovensko, kde zamířili na Trnavu a Nitru. Zde se jich ujal odbojový pracovník Vladimír Velecký. Pod jeho vedením přešla skupina uprchlíků slovenské hranice do Maďarska, směrem na Nové Zámky, které tehdy Maďaři okupovali. Poblíž tohoto města však byli chyceni a eskortováni do vězení v Budapešti. Po osmnácti dnech je eskorta odvezla k městu Seredi a vyhostili ze země, aniž by je komukoliv předali. Vrátili se tedy do Nitry, kde pobyli u Veleckého dalších čtrnáct dnů. Po tomto čase přešel Mathes hranice již s jinou skupinou. Tentokrát se jim podařilo dostat se přes Maďarsko až do Jugoslávie, kde byli uprchlíci v Subotici formálně uvězněni. Odtud převezli asi padesátičlennou skupinu českých emigrantů do hlavního města – Bělehradu. Šlo o vůbec poslední utečence, jímž se podařilo dostat touto trasou z okupovaného protektorátu. Začátkem července 1940 odjížděla skupina přes řeckou Soluň a turecký Instanbul vlakem do Damašku. Pak je čekala Palestina a město Samako na východním břehu Galilejského jezera, odkud odvezli celý transport na Střední východ, kde se Karel Mathes zapojil do právě se formujícího Československého praporu. S ním se účastnil v roce 1941 polních tažení v severní Africe. V jednotce, u které sloužil byl jmenován pro svou dobrou znalost angličtiny hospodářským důstojníkem. Při obléhání Tobruku německým vojskem mu byl svěřen úkol zásobovat vlastní jednotku v obležení. V Domažlicích mezitím došlo k zatčení skautů z Mathesova oddílu do koncentračního tábora Mauthausen, odkud se vrátili těsně před heydrichiádou. Gestapo také hlídalo Karlovu manželku Anastázii s její dvouletou dcerou v domnění, že se přes ně dostanou pohřešovanému na stopu. To se nestalo, jelikož obě o něm nedostali žádnou zprávu. Po vítězném tažení v Africe byli českoslovenští a britští vojáci v roce 1943 staženi do Velké Británie, kde mohli zůstat až do konce války. Řada z nich, mezi nimi i Karel Mathes však chtěla bojovat až do úplné porážky Německa. Tak se v roce 1944 přeplavili do Sovětského Svazu, kde nastoupili do řad Svobodovy armády. Mathes se stal důstojníkem 3. československé samostatné brigády, s níž si prošel bojovou cestu přes Jaslo a Duklu. V květnu 1945 se nakonec se svojí jednotkou dostal již jako štábní kapitán do Prahy. Za svoji aktivní vojenskou protifašistickou aktivitu byl Karel Mathes vyznamenán četnými řády. V listopadu 1946 byl jmenován generálem Heliodorem Píkou zástupcem vojenského a leteckého atašé ČSR ve Washingtonu. Po roce 1948 byl z této funkce komunisty odvolán a pracoval mimo jiné při stavbě chuchelského mostu jako nádeník. Dne 3. května 1995 mu bylo uděleno Čestné občanství města Domažlice. O rok později, 27. května 1996 v Praze umírá. Je pochován se svou manželkou na hřbitově ve Vrčeni u Nepomuku.

                                                                                                 Alexej  Petrašovský  2017

Sucharda Josef - Plukovník
Jedna z velkých postav z československého odboje za 2. světové války, tehdy ještě podplukovník Josef Sucharda bydlel v Domažlicích, nedaleko vily svého přítele spisovatele Jana Vrby. Narodil se v mlynářské rodině 18. dubna 1883 v Řehči u Jičína, jako třetí z deseti dětí. Po otci zdědil vášeň pro zbraně a střelectví. To nasměrovalo jeho další dráhu, kdy po vychození jičínské reálky zvolil vojenskou kariéru. V roce 1900 byl přijat do kadetní vojenské školy v Lobzowě u Krakova v Haliči, kterou po čtyřech letech úspěšně dokončil a obdržel hodnost poručíka. Poté působil jako učitel v poddůstojnických školách v Praze a v Českých Budějovicích. Odtud odešel v roce 1905 do Lvova, který tehdy patřil Rakousko – Uhersku a kde se naučil polsky a ukrajinsky. Na frontě 1. světové války se nejprve stal velitelem kulometného oddělení, později také velitelem roty a praporu. V bojích prožil 38 měsíců, kdy byl třikrát zraněn a povýšen do hodnosti kapitána. Konec válečných událostí jej zastihl v Milovicích, kde 28. října 1918 převzal velení v rozsáhlém vojenském táboře.  Později se oženil s Marií Schellerovou, s kterou vychovávali dvě děti Eduarda a Evu. Vedle vojenských povinností se zabýval i sportovní střelbou a jako vynikající střelec se zúčastnil v tomto sportu také olympijských her v Antverpách a v Paříži a mnoha dalších mezinárodních závodů. Jan Sucharda se v období první republiky stal mistrem Československa ve střelbě a pomáhal organizovat naše národní střelectví. Jako velitel Hraničářského praporu 4 ve Vimperku vychoval mnoho zdejších ochránců  hranic, pro které byl velkou morální autoritou. Za německé okupace pak mnozí z těchto pohraničníků vstoupili do Suchardovy partyzánské jednotky. Při částečné mobilizaci v květnu 1938 se stal podplukovník Sucharda velitelem pluku ve Stodu u Plzně, s kterým prožil ústup z obranných opevnění. Po rozpuštění tohoto vojenského útvaru byl přidělen jako člen delimitační komise a styčný důstojník na Šumavu, kde na vimperském a prachatickém úseku vytyčoval novou hranici československého státu. V listopadu 1938 byl povolán na horkou chodskou půdu, kde měly do zabraného území patřit ryze české obce – Postřekov, Díly, Klenčí, Chodov, Trhanov, Pec a Česká Kubice. Podplukovník Sucharda se snažil při náročných jednáních o stanovení státní hranice s německou stranou, uhájit každý metr české země. Velkým diplomatickým úsilím se mu podařilo například zachránit památný hrádek se sochou Jana Sladkého Koziny a dosáhl přemístění hraničních kůlů z vrcholu až na obvod hrádeckého lesa, takže socha zůstala na českém území. Ještě před příjezdem wehrmachtu na okupované území poručil domažlické vojenské posádce odvezení sochy J. Š. Baara z Výhledů do Chodského hradu, kde byla ukryta po celou dobu války. Sucharda ji tím zachránil, neboť žulový podstavec sochy byl rozmetán Němci dynamitem. Brzy po těchto událostech se zapojuje do domažlického odboje a obstarává styk zdejší ilegální skupiny „Bratrské dílo“ s ostatními organizacemi v protektorátě. Počátkem roku 1940 byla však skupina prozrazena a pozatýkána. Dne 23. března je v Domažlicích zatčen i Josef Sucharda a deportován do věznice v Regensburgu a brzy poté převezen do koncentračního tábora Flossenburg. Odtud si ho pak odvezlo klatovské gestapo, jelikož měl být vyšetřován ohledně ilegálního držení zbraní. Z Klatov se přes Pankrác a Drážďany dostal nakonec do koncentračního tábora v německém Budyšíně. Pro znalost jazyka ho zde gestapo používalo jako tlumočníka pro polské a ukrajinské vězně. Odtud se vrátil 10. září 1942 ve velmi zuboženém stavu, když zhubl o 35 kilogramů. V letech 1943 – 1945 se podílel na organizování odboje v okolí Vodňan, Bavorova a Husince. Tak jeho přičiněním vznikla partyzánská skupina Šumava II, jíž se stal velitelem. Ta čítala koncem dubna 1945 již 1590 členů mužstva a 69 důstojníků. V neděli 6. května 1945 přijel Sucharda jako generál partyzánů se svým synem na motorce do Prachatic, aby vyjednávali s nacistickým velením města o předání moci, když se americké osvobozenecké jednotky nacházeli jen nedaleko odtud. Chtěli tak předejít bojovým střetům v prostoru města a zamezit zbytečným ztrátám na lidských životech. Místo rozhovoru byli však zatčeni a okamžitě odsouzeni k trestu smrti zastřelením. Poprava měla být vykonána druhý den ráno na dvoře místní školy. Příslušníci SS Suchardovu motorku odvezli, což byl důvod pro Revoluční národní výbor v Prachaticích požádat Američany o okamžitou pomoc a zásah. V noci téhož dne začala těžká kanonáda amerických děl směrem od Volar, a to bylo dobrým znamením, že vyslaná spojka se dostala šťastně do cíle a Američané okamžitě zahájili svou akci. Během noci na 7. května utekl z Prachatic celý štáb pancéřové armády SS i se svým velitelem generálem Nehringem. Sucharda se synem Eduardem vyvázli smrti rozumným zásahem jednoho německého důstojníka, který viděl neudržitelnou situaci wehrmachtu ve městě a tajně nechal oba kolem 23 hodiny uprchnout. Odpoledne 8. května 1945 přijíždí Josef Sucharda se svou partyzánskou jednotkou opět do města a zbytek německého vojska bez odporu odzbrojuje. Téměř všichni členové NSDAP z Prachatic utekli. Ve středu 9. května 1945 se Sucharda sešel se členy Revolučního národního výboru na radnici, kde si zavolal vedoucí úředníky kterým oznámil, že Prachatice přecházejí opět do českých rukou. Byl předvolán starosta města Watzlawik, jako nacistický předák na místě zatčen a správa města předána Václavu Pilátovi. Josef Sucharda se stal 11. května 1945 předsedou okresního národního výboru v Prachaticích. Tuto funkci zastával do 8. listopadu 1945. Při odchodu do zálohy byl povýšen na plukovníka a jmenován čestným občanem rodné obce Řeheč. Jeho nelehký život skončil v Prachaticích 19. ledna 1963 na srdeční selhání.

Alexej Petrašovský 2017

Ing. Štěpán Jan
Ing. Jan Štěpán

ING. ŠTĚPÁN JAN

Ing. Jan Štěpán

Ze vzpomínek manželky Ing. Jana Štěpána

Odchod za hranice v roce 1939

V roce 1935 – 1949 jsem studoval na německé Obchodní akademii v Plzni. Po okupaci pohraničí  a dalších událostí v té době, ve společnosti napjatá situace. V té době měly být na škole slaveny narozeniny Adolfa Hitlera. Příprav se ujala hlavně děvčata. Nesouhlasil jsem s tím a po ostrý hádká jsem strhl výzdobu. Za to jsem byl těsně před maturitou ze školy vyloučen a vyslýchán policií. Dobře jsem věděl, že trestu neujdu. S maminkou jsme se dohodli, že raději opustím republiku.

Rozhodl jsem se pro Polsko, kde se měla údajně tvořit Československá vojenská jednotka. Tehdy jsem se rozloučil s maminkou v Rokycanech. Druhý den jsem odjel vlakem do Ostravy. Nikdy jsem v Ostravě nebyl a vůbec jsem se tam nevyznal. Na nádraží byla, ale podrobná mapa města a okolí. Vydal jsem se po silnici k Těšínu. Asi po hodině a půl chůze, jsem usoudil, že bych mohl být u hranice s Polskem. Potkal jsem jednu paní, které jsem se ptal na cestu. Vůbec jsem jí nerozuměl a tak mě vzala k nim domů. její manžel hned pochopil o co jde a vysvětlil všechny možnosti, kudy a jak by se mohlo přes hranice přejít. Také mě upozornil, že je to velmi nebezpečné. A bylo. Podél hranic chodili stále vojáci a naděje na přechod hranic byla jen ve chvíli, kdy se střídali. Po velkých honičkách, schovávání a střílení, mnohdy i beznaděje a strachu jsem se konečně dostal přes “ louži“. Tou byl potok a za ním železniční násep. Kdyý jsem zdolal železniční násep, tak jsem měl vyhráno. Nohy se mně podlamovaly, střelba ustala a já, úplně vyčerpaný na chvíli padl na zem. Byl jsem v Polsku!

Po krátkém odpočinku, jsem se vydal k nejbližší pohraniční stanici. Tam věděli, že se na hranici střílelo, což mě rozrušilo ještě více a navíc mě nepřijali moc vlídně. Ptali se , jestli nejsem žid a to by mě hned vrátili do Protektorátu. Snad mě zachránily hodinky a nějaké drobnosti. S hodinkami jsem se těžko loučil! Nakonec mě odvezli do Dařkova, kde mě rozsáhle vyslýchali. Pak do Fryštátu, kam postupně přicházeli další emigranti. S těmi jsme jeli do Krakova a pak do Bronovic u Krakova. Tam jsem potom dostal svoje identifikační číslo. Museli mě dokonce o rok postaršit, protože pro vstup do vojenské jednotky musel mít tehdy voják přes 20 let. bylo to dne 16. srpna 1939. To byl můj začátek “ válečného putování“.

Od Tobruku do Velké Británie a Francie

Prošel jsem Polskem, pak Sovětským svazem, kde nás připravovali na boj s nepřítelem. Poté jsme byli odveleni na střední východ. Bojovali jsme v Africe. Od května 1941, jsme prožili hodně těžkých bojů u Tobruku. Tolik strachu, hrůzy a zoufalství jsem pak již nikdy naštěstí nezažil. Urputné boje a denodenní několikanásobné letecké nálety. K tomu všude poušť a samý písek, písečné bouře, horko, mouchy, hadi a škorpioni. Strava byla jednostranná, konzervy, suchary a čaj. Scházel nám chléb. Bylo málo vody. Bydleli jsme všelijak, různě skryti. Proto nám říkali “ Tobrucké krysy „. K tomu jsem onemocněl malárií. Měl jsem vysoké horečky, málo léků a času na doléčení. Tam to bylo opravdu velm těžké! 10. prosince 1941 byl Tobruk z obležení osvobozen.

Počátkem dubna 1942 jsme byli staženi z libyjské pouště. Poblíž Haify v Palestině jsme začali s dalším výcvikem.

5. července 1943 jsme se poblíž Suezu, v přístavu Bur Tawling, nalodili a vypluli klem Afriky na dopravní lodi Mauretania, směr Francie a Velká Británie. Loď patřila v té době k největším a nejrychlejším lodím světa. Byla dlouhá 300 metrů a široká 45 metrů. Dosahovala průměrné rychlosti 50 kilometrů za hodinu. Na lodi bylo kolem 8000 vojáků různých národností. Československých vojáků tam bylo 1322. Cestou jsme se museli vyhýbat minám i nepřátelským ponorkám. Pluli jsme kolem MadagaskaruKapského městaSiera Leone a jiných zajímavých míst. 11. srpna 1943 jsme dorazili do Liverpoolu. V anglickém parku Wivenhoe u Colchesteru nás přivítal Dr. Edvard Beneš. Brzy poté, 18. srpna 1943 se naše protiletadlová jednotka rozdělila a její části zaujala nová místa. Já jsme byl přidělen s ostatními k protiletadlové baterii  vGreat Billingu. Tam následoval výcvik na připravovanou invazi na evropský kontinent. Ta byla zahájena 06. června 1944. Při ní padl i domažlický rodák Jan Fořt.

30. srpna 1944 bylo 4259 mužů naší obrněné brigády přepraveno do Francie. Bylo rozhodnuto, že převezmeme od britských a kanadských jednotek obléhání Dunkerque. Byla to zatopená pevnost. Voda a bláto byly dalším nepřítelem při obraně a bojových akcí v této oblasti. V boji o Dunkerque padl desátník Václav Pejsar z Tlumačova. Boje u Dankerquetrvaly až do 09. května 1945, kdy se oblehaná německá posád vzdala.

Cesta domů

My jsme , ale už vyrazili dne 24. dubna 1945 s americkou armádou směr Československo. Chtelí jsme pomoci při osvobozování naší vlasti. Byli jsme zařazeni do 3. americké armády generála Pattona. Dne 01. května jsme překročili Československou státní hranici u Chebu. Dnes už s těží umím vyjádřit slovy všechny ty pocity, které jsme prožívali v těchto chvílích, kdy jsme na našem území vztyčili naší vlajku a zazpívali státní hymnu! Do své rodné vlasti jsem se vrátil po téměř šesti letech. Dne 07. května jsme dostali souhlas k přesunu do Plzně. Tam jsme konečně dorazili obloukem přes Bavorsko. Obcemi jsme projížděli za vítání rozjásaných davů. Byly to oboustranně velmi dojemné a emotivní zážitky. Naše přání, dostat se až do Prahy, ale nybylo splněno. Skončili jsme v Kyšicích u Plzně. Další stanoviště bylo v Nepomuku. Dne 18. května 1945 za námi do Plzně dorazila celá Československá brigáda. Byli tam i bojovníci od Tobruku, ale i další. Naše setkání po těžkých válečných letech byla o to srdečnější.

Během války jsem se potkal s mnoha opravdovými kamarády. Byli mezi nimi i ti z DomažlicPostřekovaTlumačova a jiní. Někteří byli přímo v mé jednotce. Ještě po válce jsme se setkávali nebo si alespoň psali.

Rád vzpomínám i na své různe velitele. Ať už to byl Ludvík Svoboda nebo Karel Klapálek, s kterým jsme prošli mnoho válečných bojišť. Zvláště Karla Klapálka si velmi vážím.

Svou hrdinnou válečnou pouť komentoval vždy skromně: „ Byl jsem jen kapkou v moři „.

 Ing. Jan Štěpán : Narozen 31. října 1920 v Domažlicích. Zemřel 07. února 2006 v Domažlicích.

 

Čáni Radek

Zdroj : Paní Štěpánová.

OZBROJENÉ SBORY
Četnictvo
Stanice
Četnictvo v Domažlicích bylo zřízeno v druhé polovině 19. století, Bylo zde za Rakouska a Rakousko – Uherska.

Za 2. světové války bylo v Domažlicích i německé četnicvo, které sídlilo v nynější budově knihovny Boženy Němcové.

V roce 1938 byl v Domažlicích pohotovostní oddíl četnictva, který se nacházel na náměstí Míru 140.

Politický okres  :  Domažlice

Soudní okres  :  Domažlice

Četnická stanice se od začátku 30. let nacházela v budově Okresního úřadu. Byly zde jak kanceláře, okresní věznice tak i kasárna četníků.

Deník četníka z 2. světové války
Deník neznámého četníka

Deník byl získán od historika z Liberce, který ho získal od majitelů. Deník popisuje služební i civilní život četníka na Četnické stanici v Domažlicích.

06. července 1944

  • Dělal jsem protokolární výslech s Vojtěchem V. a Karlem P. oba z Domažlic.
  • S četnickým strážmistrem Niklesem jsme dopoledne dělali domovní prohlídku u Františka M., Josefa V., Jana S. a Josefa L. bytem Domažlice 206, kteří jsou podezřelí z krádeže koberců.
  • Odpoledne jsem měl služební volno. Doma jsme malovaly.

07. července 1944

  • Protokolární výslech Matěje V. a Marie J., která spadla do výkalové jámy a zranila se, oba z Domažlic.
  • Protokolární výslech s Annou D. z Domažlic pro krádež hodinek ke škodě Václava P..
  • Odpoledne jsem dělal kartotéku.

08. července 1944

  • Dopoledne jsem dělal protokolární výslech se svědkem Emanuelem S. z Domažlic. Pro krádež včelího roje pachatelem Z..

09. července 1944

  • Není žádný záznam v deníku.

10. července 1944

  • Pro krádež šatstva paní M. byli u výslechu František Č., Šimon Š., Jakub V., Václav V. a Vladimír S..
  • Odpoledne šetření u hodinářky B., kde bylo mluveno o vraždě Herinka v roce 1916. Poté jsem na stanici vyřizoval spisy.

11. července 1944

  • Celý den jsem dělal četné koncepty k soudu.

12. července 1944

  • Vyřizování spisů a šetření žáka Jaroslava T., který se dopustil krádeže u paní R. a na základě jeho oznámení, že má mít jeden učeň pilníkáře T. revolver bylo prováděno vyšetřování. Šetřením v Klatovech bylo zjištěno, že se jednalo o poplašnou pistoli.
  • Další vyšetřování vraždy Herinka z roku 1916.
  • Odpoledne jsem dělal spisy.

13. července 1944

  • Výslech strážníka Michala Bora, týkajicí se krádeže včelího roje pachatelem Z.
  • Poté vyřizová spisů.

14. července 1944

  • Výslech Vojtěcha D. z Domažlic ve věci podvodu paní H. Špatná váha uhlí.
  • Výslech Josefa Ö. Oheň ve sklepě.
  • Odpoledne zpracování oznámení k soudu.
  • Četnický strážmistr Nikles nastoupil na dovolenou.

15. července 1944

  • Dopoledne kancelářské práce a ukládání spisů.
  • Včerejšího dne byla zatčena židovka L., manželka ing. L.

16. července 1944

  • Celý den jsem doma hlídal Vlastičku s Jarmilkou.
  • Adéla s Kačkou a Jarmilou byla na borůvkách.
  • Odpoledne jsem byl na fotbale. Hráli Domažlice – Smíchov II. a Domažlice – Řevnice I.. Domažlice ve druhém zápase vyhráli 7 : 3.
  • Četnický strážmistr Wastl měl na Baldově šetření s ukradeným automobilem z Horšovského Týna jednomu lékaři. Auto bylo odtaveno pachatelem v lese. Kdo ho ukrad???

17. července 1944

  • Ráno od 0800 do 0930  jsem vyšetřoval krádež smetany v mlékárně. Bruslí v tom, ale i pan ředitel. Vyslýchal jsem : Jarmilu H z Domažlic, Františka P. z Domažlic, Frdinanda B. z Pelech, Josefa N z Nového Klíčova a Marii S. z Domažlic.
  • Dopoledne přišel registrační list, ze kterého jsem se dověděl, že nejdu do hodnostního kurzu. Jsem poměrně rád a nejvíc se divím, že tam jde četnický strážmistr Tomeš a četnický strážmistr R. Morávek.
  • Vrchní četnický strážmistr Wastl byl a někdo tam mluvil o mě aŠimíkovi. Mám si dát pozor na hubu. Proč ale?Večer jsme měli zkoušku „ Zvon mého města ” v Pekle. Přišel tam za mnou Jarkem Š., který k nám přijel z Ž. na návštěvu. Večer jsme až do 0115 povídali. Byl jsem návštěvou velmi překvapen.

18. července 1944

  • Dělal jsem kartotéku a šetření v mlékárně.
  • Dopoledne jsem chodil z Jarkem Š. a jeho ženou po Domažlicích. Odjeli o 1036 na Blata. Pěkně jsme popovídali a zavzpomínali.
  • Odpoledne jsem v kanceláři vyřizoval spisy.
  • Večer honička na německého vojáka, který vystřelil u Havlovic na německého četníka. Po činu u Stráže odcizil kolo a ujel. Byl nalezen u Bezděkova našimi četníky. Pachatel ……. Heinrich H. narozen 25.10.1925.

19. července 1944

  • Jarka s Mrázem z Hlohové odjel na výlet asi na tři dny. Budou spát venku.
  • Adéla jela na borůvky a Květuška doma hlídá maličké.
  • Dopoledne šetření Terezie H. – pracovní smlouva, šetření v mlékárně – ředitele pana H., šetření krádeže stroje A. H., šetření typografy v Domažlicích.
  • Albert V. zločinec z povolání z Domažlic zemřel v koncentráku na zápal plic. Žádná škoda tohoto lumpa.
  • Od 1130 do 1230 letecký poplach.
  • Odpoledne zatčení paní H. a protokolární výslech paní E. U.
  • Kidlovou jsem zaučoval do deních oběžníků?.
  • Večer jsem doma četl, ale nejprve jsem přivezl od ……. ze zahrady seno.

20. července 1944

  • Ráno jsem byl nejprv u holiče. Pak jsem dělal do 1000 kartotéku.
  • Od 1055 do 1145 hodin letecký poplach.
  • Bylo u nás na úřadě Gestapo.
  • Dopoledne jsem dělal kartotéku a vyřizoval spisyy na všechny Četnické stanice.
  • Večer byl velký rozruch, rádio oznámilo, že byl spáchán atentát na Vůdce. Spáchal ho nějaký důstojník , hrabě v Hlavním stanu. Každý je zvědav co se bude nyní dít.
  • S Květou jsem byl na kolech v Koutě ve mlýně na návštěvě.

21. července 1944

  • Ráno jsem jel do Klatov na školení. O 1000 vyhlášen letecký poplach, který trval až do 1300 hodin. Viděli jsme přelet mnoha nepřátelských letadel. Byl jsem na Okresním úřadu v Klatovech.
  •  Jarka se vrátil týž den z výletu.
  • Večer jsme měli zkoušku „ Zvon mého města ” . Chodí velmi nepořádně.

22. července 1944

  • Dopoledne jsem dělal spisy a psal cest den za Klatovy.
  • Letecká příprava, pouze dopoledne.
  • Odpoledne jsem šel pomoci NS. dělat výpravu na představení „ Dětské družiny z Mělníka ” spisovatel K. Hadrboler. Nějak jsem nepomáhal. Všechno meli uděláno.
  • Večer jsem byl v hotelu Koruna. Kibicoval jsem u karet. Dověděl jsem se o bombardování Pardubic. Jaká hrůza. Kdy bude toho utrpení konec?

23. července 1944 – neděle

  • Dopoledne v kanceláři FN.
  • Pak domovní prohlídky v Nádražní ulici u paní Vlasty K., Antonína P., Josefa H. a C.H. Vyšetřování se týkalo krádeže aktovky za 2000,- K..
  • Pak jsem v kanceláři dělal přípravu na divadlo „ Zvon mého města ” od Tomanové.
  •  Odpoledne jsem byl na fotbale Domažlice I. a – Staňkov I. a 7 : 1  a Domažlice II. – S…… II 7 : 1.
  • Večer jsem byl na dětské družině spisovatele Karla Hadrbolce v hotelu Praha. Opravdu dětské. Adéla i Květa byli se mnou. Po představení šla Adéla s Květou domů a já do Chodského domu gratulovat Nejedlému, kterému je zítra 31 let.

24. července 1944

  • Ráno jsem šel řádně namazán se Seifem domů. Neměli jsme však toho dost a proto jsme se stavili u něho a dopili společně láhev vína, kterou jsme z Choďáku odnesli. Já celou válku, jsem nebyl tak namazán.
  • Celý den trochu …….. V kanceláři, jsem toho moc neudělal.
  • Odpoledne v 1645 hodin, jsem byl na dráze naproti malíři Nastoupilovi., jeho sestře Anně a paní V. Ubytování jsou v hotelu Praha. H. Nastoupilová spí u nás.
  • Večer zkouška na „ Zvon mého města ”. Dovídáme se, že je zákaz her až do 15. září tohoto roku. Budeme však stejně zkoušet.
  • Večer jsem chodil s hosty před zkouškou po městě. Spát jsem šel hodně znaven. Ovšem v ……. předcházejicí opilce.

25. července 1944

  • Dopoledne jsem vyřizoval spisy v kanceláři. Odpoledne byl letecký poplach.
  • Pak protokol s Annou C.
  • Večer jsem seděl v hotelu Koruna s malířem Nastoupilem a ……..

26. července 1944

  • Dopoledne vyřizování spisů a vyšetřování.
  • Odpoledne protokol s Jarmilou H. o krádežích v mlékárně.
  • Celý den krásně. Nastoupilovi s panem M…… jeli do Kdyně.
  • Adéla jela na maliny do Kouta a hajný je vyhnal.
  • Večer jsem byl s Vlastičkou a Květou na dráze naproti Nastoupilům. Pak jsem s nimi seděl u K…….

27. července 1944

  • Dopoledne práce v kanceláři.
  • Odpoledne jsem v kanceláři protokolárně vyšetřoval Antonína V. z Domažlic a Annu C. z Domažlic. Týkalo se to poranění chlapce Jaroslava C., který spadl z vozu a zlámal si ruku.
  • Pak protokolární výslech v nemocnici Václava U. z Chrastavic a Naděždu W. z Domažlic, kteří se srazili na kole.
  • Odpoledne zatčení pro Gestapo paní H. P. Její otec a ……. K. z výdejny potravinových lístků pro poslech cizího rozhlasu. Někdo je slyšel a udal na Gestapu.
  • Večer s Nastoupilovými a panem M…….

28. července 1944

  • V kanceláři vyřizování spisů.
  • Dopoledne letecká příprava.
  • Večer s Nastoupilovými a panem M…….. S Nastoupilem jsme byli večer pod Vavřincem. Krásný večer. Všichni byli také z večera u nás.

29. července 1944

  • Od rána jsme četnickým strážmistrem Niklesem kontrolovali na nádraží kola.
  • Dopoledne jsem se srazil na kole s panem A……. správcem Cukrovaru. Nikomu se nic nestalo. Pouze jsem nepatrně poškodil služební kolo.
  • V poledne jsem měl vyšetřování u Kreslů (hostinec). Kde jeden Němec a tři Němky dostali červivé maso. Tři lékaři museli maso ohledat.
  • Večer jsem byl v Koruně s panem M……. a Nastoupilovými.

30. července 1944

  • Dopoledne jsem s četnickým strážmistrem Niklesem dělali kontrolu jízdních kol. Celkem jsme za dva dní kontrolovali přes 500 jízdních kol.
  • Odpoledne jsem byl s malířem nastoupilem na výstavě……. z Plzně. Účast byla velmi slabá. Pak jsme šli na hřbitov „ U Svatých ” a pak jsme šli do Draženova a odtud nás na hranicích pustili na pouť do Postřekova. Zpět jsme přišli po 2100 hodině. Ušli jsme pěkných pár kilometrů. Měli jsme koláče a koupil jsem tam za 80,- K salámu. Nastoupil si tam udělal několik skic, zvláště pěknou v Draženově. bylo velmi horko, když jsme šli zpět tak trochu pršelo, ale byl to krásný den plný dojmů.

31. července 1944

  • Dopoledne jsem byl u soudu ve věci podvodu paní H.
  • Pak jsem dělal protokol s kolářem B.
  • Prší. Všechny předcházejicí dny plny politických událostí.
  • Odpoledne dotazníky k soudům a rejstříkovým úřadům.

01. srpna 1944

  • Dopoledne u soudu ve věci exhibionisty K. , který byl odsouzen ke 3 týdnům.
  • V poledne jsem měřil na místě srážky u nemocnice. Kde se srazila cyklistka Naděžda W. s Václavem U. z Chrastavic.
  • Odpoledne jsem psal protokol v této věci s paní W. , jejím otcem Františkem W. a hostinským Karlem M.
  • Odpoledne jsem kreslil plánek této srážky a pak dělal spisy.
  • Dostali jsme gáži zase od Prof. pokladny.
  • Večer jsem na naše kolo přidělal sedačku a večer jel s Květuškou a Vlastičkou do Kouta a Kdyně kam jsme se nedostali, jelikož před Koutem mi z kola utekl vzduch. Po opravě jsem se vrátili. Děvčata byla celá šťastná, že se mohla projet.
  • Pan Nastoupil jel malovat do Kdyně. Měl, ale pochmurné počasí.

02. srpna 1944

  • Dopoledne u soudu ve věci paní T. a paní Z. tato poslední spadla do jámy na fekálie. Pak jsem dělal spisy.
  • Odpoledne jsem byl v kanceláři.
  • Večer jsem byl doma.

03. srpna 1944

  • Dopoledne v Pískovně. Kde bylo šetření krádeže u Aleny S.
  • Odpoledne komisionální ohledání na místě , kde spadla do jámy paní Z.
  • Odpoledne mi řekl vrchní četnický strážmistr Wastl, že mi nebude dělat překlady z němčiny. Měl jsem ho prý pomlouvat, že nic nedělá. Mimo jiné mi řekl, že okresní hejtman mi chtěl nechat přeložit, že prý vrchnímu četnickému strážmistru Wastlovi mám co děkovat, že mne nepřeložili. Přimlouval se, že mám 4 děti. Tolik šlechetnosti. Zajímavější je však , že má na mě někdo další zájem. Podivné.

04. srpna 1944 – 20. srpna 1944. Dovolená

  • Dnes jsem nastoupil na dovolenou, byla krásná a plná zážitků. Hlavně jsem vandroval s malířem Nastoupilem po našem kraji kde maloval obrazy. Projeli jsme postupně Draženovem, Kramolínem a Postřekovem. Pak jsme projeli Radonicemi, Milavčemi, Němčicemi a dalšími obcemi.
  • 09. srpna jsem odjel s Květuškou do Újezda, kde jsem si zazahradničil. Cesta vlakem trvala celý den a byla úmorná. Ze Solenice jsme šli v nádherné bouři, ale bylo to krásné. Na poli jsem se náležitě vypotil. Domů jsem přijel 16. srpna, Květa zůstala v Lysé  a pak v Praze.
  • Za mé nepřítomnosti byl Nastoupil na Strakonicku a vrátil se 18. srpna.
  • V neděli dne 20 srpna jsem byl celý den na hřišti SK Domažlice na závodech a hlavně na maratonu, kde jsem se sešel s Weisbaütelem z Rochelic u Liberce, který běžel za Náchod.
  • Dovolená pěkná, jen škoda, že jsem si nenapsal poznámky o dojmech.

21. srpna 1944

  • S velikou nechutí jsem nastoupil do služby, ač jiná léta jsem se na službu těšil. Hlavně osobní poměry mi službu znepříjemňovali.
  • Celé dopoledne jsem třídil spisy, které se mi během dovolené nahromadily.
  • Od 1145 do 1300 jsme vyšetřoval v nemocnici krádež 1000,- K. ke škodě rolníka Jiřího U. ze Lštění.
  • Odpoledne jsem sepisoval protokol s Barborou M. a Růženou B.
  • Z Prahy psala Květa, že Vlasta má dceru Drahušku. Večer jsem byl doma, kde mne strašně rozčílila tchýně se svojí sestrou. Poslední dobu jsem hned nějak rozčílen.

22. srpna 1944

  • Do 10 hodin jsem dělal v kanceláři, kde jsem přebral administrativu služebny, jelikož Věra Králová šla na dovolenou. Pak šetření krádeže u pana U. v nemocnici. Pak sepisování protokolu s Jiřím H. ze Zahořan, Františkem P. ze Kdyně, Františkem P. z Únějovic, Josefem M. ze Kdyně, Václavem K. z Poděvous a Václavem V. z Hluboké. Vyšetřování jsem ukončil až v 17 hodin.
  • Večer jsem byl s ……. na louce.

23. srpna 1944

  • Dopoledne šetření spisů.
  • Později jsem byl na pracovním úřadě omluvit Květušku, která měla jet na ……., ale je v Praze.
  • Odpoledne šetření spisů.
  • Odpoledne se ženil Tureček. Měl to slavné.
  • K večeru jsem dělal na úřadě administrativu a odesílal poštu.
  • Strašné horko, které trvá už několik dní.
  • Večer Adéla prala a já byl na jednom pivě u ……..

24. srpna 1944

  • V kanceláři jsem celý den rýsoval nové nápisky a plány.
  • Celé mšsto vzrušeno událostmi v Rumunsku.
  • Velké horko.
  • Od 1300 do 1345 letecký poplach. Na úřad jsem přišel sám.
  • Byl velký nálet na Pardubice, Kolín, Most a Teplice Šanov.
  • Večer jsem byl s Vlastičkou u kolotočů a houpaček.

25. srpna 1944

  • Ráno odjel tatínek ……. domů. Matka s tetou tu však k mé velké lítosti zůstali.
  • Ve městě rozruch nad bombardováním Pardubic a Kolína.
  • Dopoledne jsem dodělal plán školy.
  • Pak jsem v mlékárně dělat protokoly se správcem H…….
  • Protokol v nemocnici se zraněným Vladislavem S…… z Domažlic.
  • Protokol v nemocnici se zraněným ……. ……. z Domažlic.
  • K večeru přijela Květuška z Prahy. Měla hodně vypravování.
  • V noci přišel Jaroušek s podebranou nohou. Musí k lékaři.
  • Večer jsem s četnickým strážmistrem Niklesem vyšetřoval krádež králíka Vojtěcha S. z Domažlic – město.

26. srpna 1944 – sobota

  • Ráno byl ve městě rozruch, že předešlého dne bylo bombardováno Brno.
  • Dopoledne od 1045 do 1100  hodin jsme četnickým strážmistrem Niklesem šetřili v Pískovně u Ř……, zda by nepřicházel v úvahu jako pachatel krádeže králíka u Š…….
  • Mimo jiné jsem dělal protokol s M. S, z Domažlic.
  • Protokol s Josefem T. ze Stráže zraněného pachatelem Miroslavem S. z Domažlic.
  • Protokol s Bedřichem H. z Domažlic, Ladislavem Š. ze Kdyně, Karlem Š. ze Kdyně a Kubíčkem R. z Hlohové.
  • Dále jsem bral oznámení o krádeži králíka Š. z Domažlic.
  • Jarka doma leží, Dr. Böhm mu řezal na noze.
  • Od 16. hodin do 18. hodin, jsem byl na úřadě, kde jsem převzal z Klatov jeden telefonát a krom toho jsem dělal spisy.
  • Pak jsem šel na fotbal.
  • Po fotbale, jsem byl ještě na úřadě, kde jsem telefonicky předával zprávu o prohlídce četnické stanice v Osvračíně do Plzně.

27. srpna 1944

  • Jarmilka měla po celý den horečku.
  • Dopoledne jsem byl v hotelu ,, Šumava “ na oceňování králíků. Mé dvě samice dostaly doporučení na pekáč. Ovšem darovanému koni na zuby nekoukej.
  • Předtím jsem měl H. na úřadě. Týkalo se to potravinových lístků.
  • Dopoledne jsme měli dělat hospodářskou kontrolu na nádraží. Byl jsem tam, ale sám. Když jsem šel od vlaku potkal jsem teprve četnického strážmistra Niklese.
  • Byla zatčená A. z hostince od ,, Beránka“. Jedná se o dceru.
  • Pak jsem byl na fotbale. Večer jsem doma četl noviny.

28. srpna 1944

  • Dopoledne jsem roznesl spisy na německé četnictvo a naše četnictvo.
  • Pak jsem dělal dva výslechy.
  • Odpoledne jsem rozmnožoval pátrací oběžníky na četnické stanice a pak vyřizoval poštu.
  • Debata s Wastlem a pak s Leifem, že měl Reicher nadhodit, že jsem měl říkat, že bude 15. září konec války. Proč ti němci mají o mě takový zájem? Nebo Seif jan tak důležitě kecal?

29. srpna 1944

  • Na dnešek celou noc trápily Jarmilku zuby.
  • Dopoledne po příchodu do služby jsme s Wastlem vyšetřovali krádež 7.500,- K., ke škodě bývalého četnického strážmistra Josefa  Režně.
  • Celý den jsem vyšetřoval tuto krádež.
  • Odpoledne jsem dostal od fotografa Taubra fotografii, moji zvětšeninu.
  • R. z dráhy byl propuštěn. Prý byl zatčen omylem gestapem.
  • Byla propuštěna i holka A. z hostince u ,, Beránka“.

30. srpna 1944

  • Dopoledne jsem dělal kartotéku.
  • V 1130 jsem odjel na kole do Lštění (s Jarkem), kde jsem vašetřoval krádež 7.500,- K bývalému četnickému strážmistrovi. Vrátil jsem se o 16. hodin a poté jsem dělal protokol k téže věci.
  • V poledne byl četníky zatčen pro gestapo knihovník H.
  • Odpoledne byl na kontrole služebny Dr. Mareš.
  • Večer jsem u Burdů vypil dvě piva.

31. srpna 1944

  • Dopoledne jsem sepisoval protokoly.
  • Odpoledne jsem dělal celkem šest protokolů.
  • Pršelo. Večer jsem byl doma.
Čáni Radek 
Zdroj : SOkA Domažlice, Deník neznámého četníka.
Podzemí
Důlní díla
Na Bábě
Jedná se o staré  důlní dílo sloužící k těžbě slídy, která se používala do malířských barev, jako lesk a později k výrobě skel na letadla. Štola se nachází u silnice z Domažlic na Újezd naproti dopravnímu hřišti pod vrchem Na Bábě a několik větracích otvorů bylo na vrcholu kopce a v jeho okolí. Na Bábě za dob ČSSR se nacházela základna protiletecké obrany města Domažlice. Na místě byly v bojové pohotovosti dvě vozidla nazývané Ještěrka s rychlopalnými kanóny ráže 30 milimetrů a Ruční samonaváděcí střely země – vzduch. Posádku tvořilo přibližně 12 vojáků ČSLA.

Čáni Radek

Na Kole
Ražba štoly začala v roce 1943, pro silné ložisko  slídy, která  se používala pro válečný průmysl na výrobu skel do letadel. Těžba štoly byla ukončena v roce 1945. Důlní dělníci vybudovaly štolu o průměru 2 x 2,5 metru a na délku 333 metrů. Podle pamětníků byl na poli Na Kole větrací otvor na kterém se nacházela větrací věž,

Čáni Radek

Škarman
Nazývaná též jako Škalníkova díra. Jedná se o staré důlní dílo.
Městské podzemí
Historie

HISTORIE PODZEMÍ MĚSTA DOMAŽLICE 

Historické podzemí města Domažlice se nachází pod historickým centrem a sousedícími ulicemi v jeho okolí. Historické podzemí se rozumí nejen podzemní chodby, ale i sklepení nebo další podzemní prostory vytvořené našimi předky.

Východy z města

Z historického centra Domažlic vedlo několik východů mimo hrazené město. Prokázané východy byly směrem na východ do Husovi ulice, další vedly do ulice Komenského a Na ostrůvku. V této ulici se nachází v domě vchod do městského podzemí. Další vedla do ulice Poděbradova a do dnešních dní se též zachovala podzemní chodba do ulice Msgr. Staška, která je zcela kamenná, jak byla vystavěna a není vybetonována jako většina podzemních chodeb.

Většina podzemních chodeb, které vedli mimo hrazené město již zanikla, nebo již nejsou přístupná. Jedna z těchto chodeb vedla i směrem na Vavřinec. Většina těchto východů z městského podzemí buď končila přímo za městským opevněním nebo po pár desítkách maximálně stovkách metrů od města.

Sklepení

Téměř pod každým domem v historické části se nachází sklepní prostory. V dnešní době se většinou nachází pod domem jen jedno patro sklepních prostor. Podle archeologických a historických výzkumů zde byla až tři patra sklepů. Některá byla vytvořena z kamenů, další byla vyzděna a některá byla jen vyhloubena v zemi. První sklepy vznikaly při výstavbě historické části města. Stěny byly z kamene někde z cihel a strop byl tvořen vodorovný z trámů. Až v pozdější době byly sklepy tvořeny nebo přestavovány do klenutí.

Podzemní chodby

Kdy podzemní chodby začaly vznikat nelze prozatím s jistotou určit. Pravděpodobně se vznikem sklepení, která se začala propojovat, nejdříve sousední domy a časem přes náměstí nebo ulici. Takto je prokopána většina historického centra města. V původní spleti chodeb se dalo projít pod celým historickým centrem. Chodby, které byly vyhloubeny v zemi byly vyztuženy buď kameny, cihlami nebo obojím. Nejstarší chodbu nelze určit, nejmladší chodba vznikla v roce 1745 v západní části města. Chodby se nacházely od 2 do 8 metrů pod zemským povrchem, jejich šířka byla od 1 metru do 5 metrů a na výšku měli kolem 1,8 až 2 metry. Na délku měřily přibližně 3 500 metrů. Po zřícení tří domů na náměstí 11. ledna 1964 mezi 22:00 – 23:00 hodinou, byl proveden podrobný průzkum historického podzemí Domažlic a v letech 1968 až 1970 došlo nákladem šest milionů korun na jeho zpevnění. Sklepení pod zřícenými domy bylo zabetonováno a ostatní podzemní prostory na náměstí, v ulicích Vodní, Hradská, Spálená, Školní, Branská a Kostelní bylo zpevněno betonovou injektáží. Betonovými injekcemi byla zpevněna i šikmá věž arciděkanského chrámu na náměstí. Tuto práci provedli pracovníci Geoinsdustrie Praha, závod Stříbro.

Studny

Přibližně v každém pátem domě se nacházela studna ve sklepení, do tohoto domu chodily i lidé ze sousedních domů. Dnes je většina studní zasypána nebo uzavřena.

Účel chodeb

Chodby sloužily nejen pro únik obyvatel města za jeho hradby, ale používaly se  i jako skladiště pro zeleninu, ovoce, maso, sudů piva místních pivovarů a pálenky z místních palíren.

Zajímavosti

Podle výpovědí svědků při zřícení domů v roce 1964, nejprvé slyšely obyvatele hukot a pak začaly praskat a hroutit se zdi. Na místě zasahoval Sbor dobrovolných hasičů Domažlice. Při této události nedošle k žádným zraněním obyvatel těchto domů.

Při vyklízení sklepů jednoho ze zřícených domů, bylo nalezeno třetí podlaží sklepení. První sklep byl suchý ve druhem bylo bahno a ve třetím nalezenem sklepení bylo sucho.

V některých domech protékal sklepem potůček, podle obyvatel kde tyto sklepy byly se zde nacházela  uskladněná zelenina i ovoce neustále čerstvé.

V jednom ze sklepů pramení studánka a potůček z ní odtéká dále do podzemí.

Některé chodby lidé, ale i sklepení si obyvatele domů rozšiřovaly ještě v druhé polovině 20. století.

Fotografie – Původní podzemí

Zdroj  :  Redakce

Války
1. světová válka
1914
1915

Domažlice – Leden

Další transport raněných vojínů v počtu 70 mužů přibyl včera v pátek v poledne z Plzně do Domažlic, do záložní vojenské nemocnice. V poslední době byly vojínové zde v ošetřování se nalézajicí po částečném vyléčení rychle za sebou odváženi do rekonvalescentních budov zvlášť pro vojíny připravených, kde vyčkávati budou svého úplného uzdravení. Tím také stalo se, že počet nemocných zde velice klesl a zdejší veřejnosti proto kolovala zpráva o zrušení této záložní nemocnice, což tímto úplně vyvracujeme podotýkajíce, že i na dále svému šlechetnému poslání zadost bude činiti.

Zdroj  :  SOKA Domažlice.Posel od Čerchova

 

Zásilky zajatcům. Úsilí, podniknuté diplomatickými a poštovními kruhy za tím účelem, aby bylo připuštěno zasílání balíků pro rakousko-uherské válečné zajatce, vedlo k tomu, že nyní není žádných překážek dopravě balíků pro naše válečné zajatce v Rusku, Francii a Velké Británii. Balíky smějí však obsahovati jen šaty, prádlo a jiné osobní potřebě sloužicí předměty. Písemná sdělení nesmějí býti připojena. Zásilky musí se zřetelem na dlouhou dopravu býti obzvláště pečlivě zabaleny a dobře uzavřeny. Balíky, jež nesmějí jednotlivě býti těžší než 5 kilo, mohou býti odeslány bezplatně. Doprava jejich děje se na nebezpečí odesílatele.

Zdroj  : SOKA Domažlice. Posel od Čerchova.
1916
1917
1918
2. světová válka
1938
1939
1940
1941
1942
1943
1944
1945
U.S. ARMY
Americká aemáda vešla do Domažlic kolem 12:30 od Havlovic a Nevolic.
Odbojové skupiny
Zástavba
Husova

Domažlice – V roce 2009 došlo při archeologickém výzkumu v Husově ulici k objevu příkopu ze 13. století a částí zdí předsunuté brány městského opevnění z 15. století. Dále byly odkryty starší úrovně komunikace. Ve vrstvách byly nalezeny desítky zlomků keramických nádob různých tvarů od 14. do 19. století.

Zdroj : Archeologie západních Čech. Západočeské muzeum v Plzni 2014. Bc. Petr Hereit.

Školní
Domažlice – Při archeologickem dozoru ve Školní ulici se podařilo nalézt nejstarší doklady osídlení v této části města. Byla nalezena vrstva s keramikou 13.-14. století a kamenná zeď, kterou nelze datovat, ale je snad možné ji zařadit do období gotiky. Ve stejné době nebo později byl vybudován kamenný sklep, který byl stejně jako celý dům zničen v roce 1747 při velkém požáru města.

Zdroj  :  Domažlice a archeologie v letech 1992-2005. Bc. Petr Hereit. ZMP.
Ostatní
Hrdelní právo
Popraviště

Ve středověku a novověku se konaly veřejné popravy na popravištích za hradbami města Domažlice. Místní popraviště se u Domažlic nacházeli dvě. Popraviště se nacházela směrem na vrch Vavřineček. Staré popraviště se nacházelo na místě dnes nazývaném Na Šibenici. Bylo zrušeno pravděpodobně po Husitských válkách. Důvod byla stížnost Domažlických měšťanů na zápach tlejicích těl vysicích na šibenici, kdy vítr zanesl zápach do Domažlic. Nové popraviště zřízeno na vrchu zvaném U Spravedlnosti. Podle dochovaných informací se odsouzenci na ztrátě hrdla šli pomodlit ke kapli nazývané Kloboučníkojc kaple a poté šli na popraviště k vykonání ortelu. Původní dřevěná Kloboučníkojc kaple se nacházela přes cestu naproti zděné kapli svaté Anny.

Mistři popravní

Mistr popravní neboli kat. Mistři popravní dojížděli do královského města Domažlice k vykonávání práva útrpné a k popravám buď z Plzně nebo Klatov. Jednou měl přijet i mistr popravčí z Chebu.

Vězení

Do 18. století bylo vězení v dnešní Vodní ulici. Ke konci 18. století toto vězení bylo popisováno jako zchátralé. Je popisováno, že z tohoto vězení uteklo několik věznů. Poté bylo vězení přesunuto do Týnské brány.

Čáni Radek
Zdroj : Domažlický dějepis
Hradiště
Dmout - Ermout
Jedná se o bývalý hrádek, který strážil obchodní cestu Domažlice – Regensburg. Nachází se nad obcí Havlovice. Lidově je znám jako Na Zámečku. Býval zde i lom, ze kterého se odváželo kamení na výstavbu města Domažlice.
Škarman - Hvízdalka
Východně od města a severovýchodně od církevního centra „U svatých“ byly na jižním výběžku návrší Škarman, po stranách vrcholové partie ostrožny, zjištěny zbytky kulturní vrstvy a mělkých objektů mladohradištníhho stáří. Podle terenní situace šlo zcela jistě o menší výšinnou opevněnou polohu, (převýšení nad údolím Zubřiny je 40 metrů) která byla již zničena průmyslovou výstavbou.

Zdroj  :  Archeologie ve Středních Čechách 3, 1999, 259-282. Domažlická sídelní aglomerace v raném středověku. Pavel Břicháček – Milan Metlička.
KAŠNY
Kašny

15. července 1861 – Kašna nad bránou Dnes byla zbourána kašna na dolejším náměstí naproti Panskému domu (nad bránou), neboť byla shnilá. Na jejím místě bude postavena nová kamenná kašna z našeho lesního pískovce. Tesali ji kameníci pracujicí zde při železnici. Za tesání a postavení té dobré a slušné kašny se platilo……. Budou se též pokládat nové litinové trubky na vodu přes náměstí, čímž se ušetří mnoho dřeva na dosavadní dřevěné trubky.

01. srpna 1861 Byla dostavěna nová kamenná kašna na dolejším náměstí (nad bránou) a hned do ní byla napuštěna voda. Místo staré ohyzdné dřevěné kašny stojí nová kamenná kašna a zdobí náměstí. Byl na ní vytesán rok 1861 a písmena J. B..

23. srpna 1861 – Kašna u kostela Dnes byly položeny železné trubky místo dřevěných od velké kašny (u kostela) z cisterny až k dolejší kašně. Kladeny byly asi tři střevíce (1 střevíc = 29,57 cm a velikost střevíc byla odvozena od délky chodidla panovníka) hluboko na cihly a cihlami opět se na způsob kanálku přikryty a aby byly uchráněny před rezem byly natřeny dehtem. Stály asi 170,- zlatých a s prací asi 200,- zlatých. V podnělí 26. srpna 1861 se zaházely, a pak zadláždily.

Konec září 1861 – Kašna u kláštera U kláštera ke konci září byla zbořena dřevěná kašna a o něco blíže kupředu (více do náměstí), byla postavena nová kamenná kašna z domažlického lesního pískovce, kažna byla hotová v měsíci říjnu. Na obou kašnách je vytesán rok 1861 a písmena J. B., která znamenají jméno mistra stavitelského, který je Němec, Voralbečan, a jmenuje se : Josef Breis.

03. a 04, listopadu – Kašna u Branky V těchto dnech byla odklizena stará dřevěná kašna u Branky, aby na jejím místě byla postavená nová kamenná kašna, která byla hotova dne 25. listopadu 1861 a liší se od druhých kašen tím, že nemá žádné zakulacené obruby.

20. červen 1862 V pátek po Božím těle byl za jeden den vykopán kanál v ulici k Brance po pravé straně vodovodního kanálu připraveného pro položení železných trubek. Z rohu cisterny (kde jsou do ní schody) vedly se trubky až k domu č. p.56 za železný rošt a pak rovnou do kašny v Branské ulici. Tyto trubky  byly položeny na cihly  a byly obloženy cihlami dvojnásobně nebo trojnásobně na sebe kladenými, a pak jsou příčně položenými cihlami zakryty, zevnitř byly též napuštěny kolomastí (pravděpodobně kolomazí), aby nerezavěly.

21. června 1862 Dnes se začaly klást trubky od cisterny k hořejší kašně u kláštera. Před lékárnou a dalšími dvěma domy (č. p. 124, č. p. 125 a č. p. 126) bylo nalezeno mnoho kořenů při kopání výkopu pro vodovodní trubky. Některé kořeny byly podobné kořenům vinným, jinde byl nalezen celý pařez s kořeny v zemi a mnoho zvířecích kostí (hovězích?).

30. červen 1862 Pak dále od kašny u kláštera byl kopán výkop až na konec stromořadí na předměstí, kde v jednom výkopu byly položeny dvě vodovodní trubky. U klášterního kostela se dělí, jedna vede do kašny klášterské a druhá vede dále rovně. Dnes bylo kopáno od kašny klášterské do stromořadí pro položení litinových trubek. Když nádeníci kopali u klášterního kostela, byly tam nalezeny lidské kosti a proti kostelním dveřím byla nalezena celá kostra v zemi, mající silnou lebku a všechny zdravé zuby. To utvrzuje v domění, že zde před kostelem býval malý hřbitov. Trubky zde byly narychlo položeny, a k tomu byl v nich veliký tlak, a proto začaly pučeti a do sklepů začala prosakovat voda. V říjnu musely být znovu vykopány a položeny.

21. července 1862 – Kašna ve Spálené ulici Bylo započato kopání základů ke stavbě nové kamenné kašny (jednalo se o čtvrtou kašnu mimo hlavní) vedle domu Kusbachovského a hned jsou zde položeny kamenné základy a celá kašna byla dodělána a naplněna vodou dne 10. srpna 186228. dubna 1863 Byla položena nová dlažba na cisternu před děkanským chrámem.

Červen 1863 Na začátku měsíce června, bylo přivezeno kamení do Klášterní ulice a byla založena podezdívka k nové kamenné kašně. Byla dodělána a naplněna vodou 26. června 1863.

Listopad 1863 Z počátku měsíce listopadu byly položené litinové trubky ve Spálené ulici od domu Antonína Schnabla č. p. 168 až ke kašně u domu Kusbachovského  u rejničky.

Leden 1864 S Novým rokem nastaly tuhé mrazy, mrazy byly suché a skoro bez sněhu, protože celý rok 1863 byl suchý. Stoky zamrzly tak tlustým ledem, že musely mlýny stát až do 23. ledna 1864. Též voda v trubkách na náměstí zamrzla, tak že lidé museli vodu nosit až z předměstí, neboť byly všechny kašny prázdné. Až 20. ledna1864 se trochu oteplilo.

Duben 1864 Na počátku měsíce dubna bylo zjištěno, že železné trubky položené přes náměstí, letošním suchým mrazem jich mnoho popraskalo od kláštera až k Hlavní kašně a proto nemohla být do ní napuštěna voda. Dne 30. dubna 1864 byly od hlavní kašny až k dolejší kašně položeny trubky hlouběji do země.

Červen 1864 V měsíci červnu se počalo kopat od kašny u kláštera až ke kašně v Klášterské ulici, aby mohly položeny železné trubky, dříve než bude položena nová dlažba.

Rok 1865 Začátkem roku byly opět veliké mrazy a nedostávalo se vody. K tomu začala Velká kašna dole prosakovat a vodu do cisterny zpět pouštěla a proto skoro celou zimu byla bez vody. Asi týden před Velikonočními svátky přišli kameníci a všechen starý tmel museli vysekat a kašnu nanovo vycementovali, načež se opět dostávalo vody.

19. a 20. června 1865 Dne 19. a 20, června 1865 byly po třech stranách u Velké kašny dávány nové kamenné dolejší stupny.

Rok 1869 – Kašna u hradu Na Chodském náměstí, kde stávaly staré domky, byla na jejich místě postavená nová kamenná kašna, vytesána z Domažlické žuly od Josefa Štěpánka, kameníka z Havlovic, jak svědčí na jižní straně: ,, J. 1868. Š. “

Čáni Radek
 
Zdroj : Karel Hájek, Paměti dějepisné, EDICE KRONIKY DOMAŽLICKÉHO DĚKANA. V roce 2013 vydal Státní oblastní archív v Plzni      – Státní okresní archív Domažlice se sídlem v Horšovském Týně.
Výstavy
Hospodářská, průmyslová a národopisná výstava v roce 1893 v Domažlicích

Hospodářská, průmyslová a národopisná výstava v roce 1893 v Domažlicích

„Uložen mi byl úkol, abych zhlédl zdejší výstavu, abych zhlédl, co dokázal zde průmyslník, co dokázala ruka rolníkova. Těšil jsem se upřímně na Domažlice, na tu pevnou vlasti naší hráz, na tu hrdou vlast Chodů. Prohlédl jsem vše a mohu říci, že vše jest krásné. Přesvědčil jsem se, že zde dosud žije statných Chodů rod, který nedopustí, aby ani píď naší svaté půdy byla urvána, aby byla naše vlast dělena. Jsem hrd na to, že Vám mohu sděliti, že výstava se zdařila ve všech svých skupinách… Kéž tato výstava jest požehnáním, kéž každého naplní hrdostí, kéž přinese blahobyt a z něho sílu, abychom mohli silou ke svobodě.“ Tato slova, vystihující atmosféru doby, zazněla v neděli 10. září 1893 při uzavření krajinské výstavy v Domažlicích.1) Pronesl je předseda zemědělské rady pro království České Stanislav Majer, který shrnul význam hospodářské, průmyslové a národopisné výstavy konané v Domažlicích od 3. do 10. září 1893.

Pozvolné přeměny probíhající v české společnosti zejména od poloviny 19. století se dotkly rovněž obyvatelstva Domažlicka. Uvědomování vlastní osobitosti, upevňování národního vědomí, hrdost na svůj původ, prohlubující se vztah k českému  jazyku a další projevy emancipace narůstaly zejména v poslední čtvrtině devatenáctého století. Domažlice, v romantických vzpomínkách vybavované jako místa slavných a úspěšných bitev svedených Čechy (údajný Wogastisburg, vítězství husitů u Domažlic, bitva u Brůdku),2)  dostaly zásluhou vlasteneckého domažlického děkana Karla Hájka hrdý přívlastek pevná vlasti hráz3), který byl pak neúnavně vyslovován při každé příležitosti. Obzvlášť když byl každému návštěvníkovi Domažlic  na očích, neboť od roku 1868 zdobil Dolní bránu nápis „Domažlice – pevná vlasti hráz, co jste někdy byly, buďte zas.“

Rozvoj konstitučního života a obecně zaručených občanských práv, mezi nimi i svobody shromažďování a spolkové činnosti, podnítil vznik řady kulturních, tělovýchovných, zábavných a vzdělávacích spolků, v nichž se od šedesátých let 19. století utvářelo a posilovalo národnostní sebevědomí samých obyvatel Domažlic. Množství činných pěveckých a divadelních ochotnických spolků či kroužků svědčí o významné skutečnosti, že česká společnost zaujala ke kultuře aktivní postoj.

Prohloubit vztah k mateřskému českému jazyku a šíření vzdělanosti prostřednictvím četby českých knih a časopisů měla dne 2. dubna 1861 založená Beseda měšťanská. Vznik některých dalších sdružení nebyl podmíněn pouze kulturními potřebami, ale souvisel rovněž s rozvojem peněžnictví a loterií. V březnu 1863 zahájila svoji činnost záložna, jež měla  drobnými vklady svých členů nashromáždit finance, které pak za určitý úrok půjčovala. O rok později vznikla v Domažlicích tři loterijní sdružení: Fortuna, Štěstěna a  Naděje.4)   K podpoře neobvyklého podnikání vznikla Jednota hedvábnická pod Šumavou, která měla za cíl podnítit pěstování morušových stromů a zavedení hedvábnické živnosti ve městě. V témže roce 1864 byl založen spolek vojenských vysloužilců. O velmi pozitivním a především aktivním vztahu ke kultuře svědčí založení mužského pěveckého spolku Břetislav a ženského pěveckého spolku Jitka  v roce 1865.

V roce 1867 byl v Domažlicích založen místní odbor Sokola, tehdy nejrozšířenějšího tělovýchovného spolku. Sokolové se vedle pěstování sportu i jinak významně podíleli na kulturním životě města, snažili se povznést mravní charakter a národní cítění svých členů. Ostatně oživení národního života přinášela celá řada korporací a spolků utvořených v Domažlicích v období poslední čtvrtiny 19. století. Společnou platformou činnosti mnoha sdružení bylo upevnění národnostního uvědomění.  Na obnovení kulturních snah a tradic byly zaměřeny např. akademický spolek Chod, muzejní společnost, divadelní spolek Havlíček, vlastenecký a vzdělávací spolek paní a dívek v Domažlicích Božena Němcová, učitelská jednota Budeč a další. Významným počinem v oblasti podpory osvěty a vzdělávání se stalo založení občanské knihovny v Domažlicích. Svatodušní zájezd do Domažlic a na Chodsko podnikli členové Klubu českých turistů z Prahy v čele s Vratislavem Pasovským a Vilémem Kurzem 20. května 1893. Při návštěvě Domažlic se podařilo získat nové členy a založit zde odbor.  Jeho první činností  bylo značení lesních cest. Za dokonalou označovací činnost získal místní odbor Klubu českých turistů na domažlické krajinské výstavě v roce 1893 diplom Národní jednoty pošumavské.

K osvětě a podpoře rozvoje podnikatelské činnosti vznikly v Domažlicích  Hospodářsko-průmyslový spolek a Řemeslnická jednota. Konkrétní zaměření k udržení spolupráce a propagace tradičních řemesel měla výrobní družstva, např. Výrobní družstvo škatulkářů a výrobců dřevěného zboží.5)  Koncem 80. let zahájila v Domažlicích svoji činnost také politická sdružení (Politický spolek pro Domažlice a okolí).

Velkou podporovatelkou hospodářského i kulturního zvelebení města se stala spořitelna, založená v roce 1862.6) Pevná finanční pozice, kterou si domažlická spořitelna v brzké době zajistila, dovolila pravidelně uvolňovat finanční prostředky na dobročinné účely. Nejvíce však sponzorovala domažlické školství, především gymnázium, které bylo ve školním roce 1878/1879 povýšeno na vyšší reálné gymnázium klasického typu o osmi třídách, což byl ve své době vrcholný typ střední školy vůbec. Na výstavbu nové gymnaziální budovy poskytla spořitelna bezúročnou půjčku, která byla v následujících letech umořována dotacemi ze zisku.  Položení základního kamene ke stavbě budovy gymnázia 10. května 1881 se stalo velkou slavnostní událostí. V přípravných jednáních se začalo v roce 1880 řešit i vzdělávání učňovského dorostu v Domažlicích a při chlapecké měšťanské škole byla zřízena pokračovací průmyslová škola. Nižší školství představovaly v Domažlicích trojtřídní škola měšťanská pro chlapce i dívky, pětitřídní národní škola pro chlapce a dívky a dvoutřídní škola tzv. selská. V roce 1878 sice došlo ke spojení pětitřídní obecné a trojtřídní měšťanské školy pro chlapce na osmitřídní chlapeckou měšťanskou školu a k obdobnému spojení v oblasti dívčích škol o tři roky později, ale zákonem z roku 1883 byly osmitřídní měšťanské školy opět rozděleny.7)  Tradice podpory a rozvoje školství v Domažlicích byla založena domažlickým děkanem Antonínem Příhodou.8)  Vložení pamětní listiny do základu pomníku děkanu Příhodovi dne 8. října 1880 se stalo rovněž národní slavností. O zbudování pomníku, který pochází z dílny J.V.Myslbeka, se velkou měrou zasloužili zejména domažličtí studenti, kteří od roku 1869 shromažďovali finanční prostředky, ušetřené ze vstupného na jimi pořádaná divadelní představení. Další částku představovala dobrovolná sbírka a příspěvek obce. 9)

 

Významným činitelem emancipace domažlické společnosti se stal regionální tisk. Informace týkající se Domažlicka se občas objevovaly v celostátní publicistice, kterou si zájemci objednávali na Domažlicko již koncem 18. století.  Vlastní noviny však měly začít vycházet až od roku 1871. O povolení k jejich vydávání požádal Jiří Prunar, který měl v úmyslu vydávat nepolitický tisk, jenž by přinášel zprávy národohospodářského, ale i zábavného charakteru, podával by informace o dění v místě a také měl zahrnovat beletristické okénko. Název měl být symbolický – Tuhošť. Rovněž  týdeník, který začal Prunar vydávat od roku 1872, byl nazván v duchu doby – Posel od Čerchova, týdeník pro zájmy politické, obecné a spolkové. O dva měsíce později po Poslu začaly z podnětu domažlického knihkupce Johanna Pelnáře vycházet Domažlické noviny. Jejich existence však nebyla dlouhá a v červnu 1874 vyšlo jejich poslední číslo. Další domažlický majitel tiskárny začal vydávat v roce 1880 týdeník pro zábavu a poučení Domažlické listy.10)

 

Období posledních třiceti let 19. století bylo v Domažlicích a blízkém okolí naplněno mnohými podniky oslavujícími  tradice Chodů, historii a slavné rodáky nebo osobnosti činné na Chodsku. Jednou z prvních slavnostních akcí bylo vypravení delegace z Domažlic a chodských vsí, jež doprovázela kámen z Čerchova do Prahy, aby byl spolu s dalšími kameny ze slavných míst Čech a Moravy uložen do základů Národního divadla.V témže roce 1868 byl uspořádán tábor lidu na Rýzmberku. V roce 1885 byla zasazena deska na Kozinův statek, při té příležitosti se objevila myšlenka postavení pomníku Kozinovi a v roce 1894 byl založen výbor pro postavení pomníku, který byl 6. října 1895 slavnostně odhalen.11)

Vzpomínání na heroickou historii Domažlicka však nestačilo, bylo zapotřebí ukázat rovněž současnost, stále trvající um a šikovnost Chodů, rozvoj podnikání, průmyslu a vzdělání, svébytnou a emancipovanou společnost… Zrodila se myšlenka výstavy.

 

·                    INSPIRACE PRAŽSKOU VÝSTAVOU

 

Na jaře 1891 byli nejen Pražané plni očekávání. Blížil se  15. květen, den, kdy byla otevřena nová budova Národního muzea na Václavském náměstí, den, kdy zahájila činnost Česká akademie věd a umění, a konečně den, kdy své brány otevřela Jubilejní výstava. Po úspěšné uherské všeobecné výstavě v Budapešti v roce 1885 a obrovském úspěchu výstavy v Paříži v roce 1889 bylo rozhodnuto navázat na předchozí pražské výstavy a uspořádat v Praze Jubilejní výstavu.12)  Ta předčila veškerá očekávání. Její návštěvníci měli možnost seznámit se uceleně se stavem české průmyslové, zemědělské a lesnické výroby, s ovocnářstvím, vinařstvím, cukrovarnictvím, pivovarnictvím a dalšími odvětvími českého hospodářství. Část výstavy byly zaměřena na společenskou stránku života v Čechách.13) Velké obliby dosáhla zejména národopisná část výstavy, soustředěná do tzv. české chalupy. Její interiér zaplnily předměty z muzejních a soukromých sbírek. Exponáty chodské provenience vybral Alois Jirásek. Na výstavě své výrobky předváděl mj. krejčí Josef Kostlivý, truhlář Kalous z Domažlic a punčocháři. Na výstavě bylo možné spatřit výrobu krajek, o prezentaci se postarala Anna Kapicová z Postřekova. A nebyla by to prezentace Chodska, kdyby na ní chyběly kroje. S nimi přijeli do Prahy Adam Bílek z Mrákova a Bor Faustýnek z Chrastavic.14)

 

Hospodářsko průmyslový spolek společně se členy Řemeslnicko- živnostenské jednoty v Domažlicích uvažovali o uspořádání krajinské výstavy již v roce 1889. Zemědělská rada pro království české svým výnosem z 29.11.1888 čís. 3492/1888 dokonce odsouhlasila poskytnutí podpory k výstavě. Předseda Hospodářsko-průmyslového spolku Antonín Steidl informoval členy o záměru připravit krajinskou výstavu a navázat tak na třídenní výstavu, která se konala v Domažlicích již v roce 1876. Po rozšíření zprávy o záměru uskutečnit velkolepou zemskou jubilejní výstavu v Praze však bylo rozhodnuto o odročení domažlické výstavy.15)

 

Po velkém úspěchu Jubilejní výstavy v roce 1891 v Praze Domažličtí opět projevili přání uskutečnit podobný podnik v Domažlicích. Myšlenku si vzala za svou Řemeslnicko- živnostenská jednota domažlická, která dne 23. října 1892 vyslovila návrh na pořádání krajinské výstavy a sezvala zástupce domažlických spolků na 29. října 1892 k poradě. Velmi úzká spolupráce byla navázána zejména s Hospodářsko-průmyslovým spolkem. Na společné schůzi se všichni zúčastnění shodli na skutečném zájmu o konání výstavy v roce 1893. Na předběžné poradě zástupců povolaných spolků, která se konala dne 5. listopadu 1892 v hostinci Jana Hájka, byl na návrh Jana Miloty (předseda společenstva mlynářů a moukařů) prozatímně jmenován předsedou Antonín Steidl, místopředsedou purkmistr Petr Hana a jednatelem Karel Hájek. Dále byl zvolen pětičlenný prozatímní výbor, který měl za úkol zpracovat návrh programu a organizace výstavy a současně měl zajistit a pozvat další zájemce o spolupráci.

 

Organizace výstavy

Nově ustavený výbor se pilně chopil své úlohy a během zimy uskutečnil 6 pracovních schůzek, podal žádosti ministerstvu orby, ministerstvu obchodu a průmyslu, zemědělské radě království českého, obchodní a živnostenské komoře v Plzni, k účasti na akci pozval a o podporu požádal zastupitelské okresy domažlický, horšovskotýnský,  kdyňský, královské město Domažlice, všechny okolní obce  a okolní velkostatky, peněžní ústavy a spolky, společenstva, družstva, jednoty i jednotlivce. Oslovené obce, společenstva, spolky a podniky se měly nejpozději do 25. ledna 1893 vyjádřit, kdo bude chystanou výstavu podporovat a kdo vyšle svého zástupce do ústředního výstavního sboru. Myšlenka uspořádání výstavy se ujala, což potvrdilo zejména poskytování finančních příspěvků k zajištění výstavy a přihlášení mnohých korporací k účasti.

Prozatímní výbor svolal na 19. 2. 1893 do hostince U Černého koně ustavující schůzi ústředního sboru, na které byl doplněn a schválen organizační a jednací řád výstavy a program výstavy. Podle přijatého organizačního řádu byli zvoleni: předsedou Dr. Antonín Steidl, statkář, okresní starosta, prvním místopředsedou Karel Schwetter, ředitel velkostatku Trhanov, druhým místopředsedou Emanuel Hübner, ředitel cukrovaru v Domažlicích, jednatelem Max Duffek a dále byl ustanoven 5 členný výkonný výbor, kterému bylo svěřeno administrativní zajištění výstavy podle programu schváleného ústředním sborem. Před ustavující schůzí bylo ještě usneseno, aby bylo požádáno zastupitelstvo města Domažlice o převzetí patronátu nad konáním výstavy, což se brzy uskutečnilo. Dohled nad přípravami k uspořádání výstavy převzalo sedm zastupitelů města Domažlic, kteří se stali členy ústředního výstavního sboru. Zastupitelstvo města vyslalo ze svého středu purkmistra Petra Hanu, dva radní Františka Kiebergera a Jana Bone a čtyři členy výboru (Michal Florian, Antonín Holub, Jan Veichart a Karel Regal), „poněvadž dle nabytých zkušeností obecní důchod také největších obětí k tomu cíli přinesti nucen bude“.

 

Výkonný výbor svolal a uskutečnil 19 schůzí a několik porad, zvláště sestavil odbory zemědělský, průmyslový a národopisný a požádal okresní školní radu o sestavení odboru školského  a přijal návrh na rozšíření výstavy o skupinu ženských prací, kterou připravil spolek paní a dívek Božena Němcová pod vedením Konstancie Steidlové. Jednotlivé odbory si zvolily ze svého středu předsedu, jeho náměstka a jednatele. Národopisnému odboru, jenž organizoval národopisnou část výstavy, předsedal Antonín Srna, ředitel chlapecké školy, jeho náměstkem byl zvolen Bohumil Strér a jednatelem Alex. Halík.16)

Zabezpečení školské výstavy měl na starosti školský odbor v čele s předsedou Františkem Kovářem, ředitelem  měšťanské chlapecké školy v Domažlicích, místopředsedou Františkem Drbohlavem, zatímním ředitelem dívčích škol měšťanských a jednatelem Petrem Vrbou, učitelem chlapeckých měšťanských škol.

Emanuel Hübner byl zvolen předsedou průmyslového odboru, místopředsedou Karel Hájek,majitel strojírny, a jednatelem Josef Čech, mistr koželužský v Domažlicích. Průmyslová skupina byla na schůzi svého odboru 3. dubna 1893 rozdělena ještě na 14 oddělení, za každé odpovídal jeden člen průmyslového odboru.

Zemědělský odbor  vedl předseda Karel Schwetter, místopředsedou byl zvolen Metoděj Mühlstein, převor řádu augustiniánů, a jednatelem se stal Josef Rádl. Tento odbor byl rozdělen na čtyři oddělení: hospodářské, lesnické, zahradnické a včelařské.

Velmi důležitým byl odbor finanční, který vedl Tomáš Duffek, předseda obchodního gremia v Domažlicích. Pokladníkem se stal Jakub Růžek, učitel, který v ústředním výstavním výboru zastupoval sadařskou jednotu. Tomáš Duffek vypracoval návrh jednacího řádu pro finanční odbor výstavy, jenž se měl skládat ze 6 nebo 8 volených členů. Ti ze svého středu zvolí předsedu, místopředsedu a pokladníka, který nesmí být členem tohoto odboru, na jeho  jednáních má však hlas poradní.

Finanční odbor řídil příjmy a výdaje celé výstavy, sestavoval celkový rozpočet i  rozpočty odborné a podával o nich a o stavu pokladny zprávy výkonnému výboru. Dále předepisoval a vybíral poplatky za výstavní místa, za občerstvení a kontroloval odvod poplatků. Zvláště byl evidován příjem z prodeje vstupenek, vstupné na výstavu činilo 20 krejcarů pro dospělé, pro děti o polovinu levnější. Po skončení výstavy předložil finanční odbor celkové uzavřené účty ke zkoumání a schválení.

Ústřední výbor výstavy disponoval dvěma účty k financování výstavních potřeb, a to fondem základním a fondem zaručujícím. Zaručující fond byl založen k vytvoření finanční rezervy pro eventuální nutnost splácení dluhů v případě nezdaru výstavy. Základem finančního zajištění výstavy byla částka 2560 zlatých na základním fondu, která sem byla vložena jako sponzorský příspěvek různými korporacemi, spolky, obcemi a jedinci.17)

 

V předvečer zahájení výstavy se uskutečnil slavnostní průvod, jehož se zúčastnili představitelé města, organizátoři výstavy,vystavovatelé a domažlické spolky, pochopitelně nechyběla hudba. Zahajovací projev pronesl předseda Národní jednoty pošumavské dr. Vilém Kurz. Výstavu symbolicky přirovnal ke zbrojnici, v níž jsou shromážděny zbraně ducha, osvěty a práce, kterými český lid chrání svoji zem, od školství přešel na Ústřední Matici školskou, která již vykonala spoustu práce v ohrožených územích, a končil známými slovy: „Ať to v Čechách jak chce chodí, Šumavan se neodrodí!“18)   Po purkmistru Petru Hanovi a  předsedovi zemědělské rady Stanislav Mayerovi promluvil k prvním nedočkavým návštěvníkům výstavy plzeňský primátor dr. Peták. Ve své řeči oslavil Domažlice jako první baštu, odrážející útoky dotěravých nepřátel, a zdůraznil politický význam výstav. Po vyslechnutí národní hymny již nic nebránilo tomu, aby se výstava pro veřejnost otevřela.

 

Již na prvních organizačních zasedáních bylo ujednáno umístění výstavy na Týnské předměstí do prostoru od týnské silnice k obecnímu pivovaru, dále na bývalé klášterní zahradě mezi domy Dominika Prášila a školní budovou, boudy a stany měly být postaveny u klášterní zdi. Postupně bylo rozhodnuto o instalaci výstavních exponátů podle jednotlivých odvětví.

Průmyslová a zemědělská výstava se konala v nové budově chlapecké školy, na jejím nádvoří, v  tělocvičně a v ohrazeném prostoru před budovou. Budova byla vysvěcena do užívání odevzdána 18. září 1892 a nyní se měla proměnit po vzoru velkolepých výstav v průmyslový palác. V budově bylo představeno současné hrnčířství, tkalcovství, koželužství a kamnářství, dále výrobky z korku, slámy a pryže, výroba nábytku a rovněž typicky český průmysl, využívající řadu domácích technologií a vynálezů, cukrovarnictví. Dále zde byla umístěna expozice papírnictví, tiskařství a fotografie a návštěvníci zde viděli i část výstavy věnovanou školství. V tělocvičně se prezentovalo zemědělství, zahradnictví a lesnictví a místo před školní budovou patřilo kamenickým výrobkům, výstavě mlýnských kamenů, hospodářských strojů a kočárů. Oblíbenou zastávkou byl stánek s ochutnávkami domažlického pivovaru. Výstavě domácího a hospodářského zvířectva bylo vyhrazeno místo v prostoru nového parku za klášterem.

Národopis byl prezentován v místnostech zasedací síně a musea na nové radnici, která byla právě dokončena a v níž bylo od 26. července zahájeno úřadování.19)  Deset místností radnice bylo naplněno chodskými kroji a výšivkami, sbírkou obrazů, místopisnými tabulemi a archeologickými nálezy. V reakcích po skončení výstavy byla často tato část označována za nejzajímavější oddělení výstavy. Předhistorické oddělení nabízelo archeologické nálezy z oblasti Chrastavic a Milavčí, které uspořádali farář Lang z Chrastavic a F. Görg z Domažlic. V muzejní části byla vystavena domažlická privilegia, městské knihy a matriky a rovněž  soukromé numismatické sbírky. Po vzoru české chalupy, která poutala obrovskou pozornost na pražské jubilejní výstavě v roce 1891, se národopisný odbor nechal inspirovat k jejímu napodobení a instalaci etnografické expozice. Přestože městští zastupitelé nepovolili, aby selská chalupa byla zřízena na náklady města, podařilo se selskou chodskou „senci“ vybudovat a umístit v ní výstavu zaměřenou na český venkov a předměty denní potřeby venkovského lidu.20)  Vlastní senci představovala malá nízká síň s temnými stěnami a dvěma nízkými okny s řadou barevných obrázků pod stropem s postelí naplněnou peřinami. Nad starou plotnou viselo na bidle prádlo, kolébka s dítětem, malovaná truhla, u stolu stařec v dlouhém chodském kabátě s širákem na hlavě a čakanem v ruce. U kolovratu sedělo děvče v chodském kroji a vítalo návštěvníky.21)

Pro potřeby výstavy byly domažlickým a koutským pivovarem postaveny v prostoru venkovních expozic dva pavilony, kde měli návštěvníci možnost ochutnat výrobky zdejšího pivovarnictví.

Dívčí škola u kláštera a budova gymnázia sloužily ke zřízení bezplatných nocleháren pro návštěvníky výstavy. Pro přespolní a návštěvníky ze vzdálených míst, ale také pro vystavovatele se výkonný výbor výstavy rozhodl zajistit výhodnější cenu vlakových jízdenek. Generální ředitelství drah ve Vídni povolilo k podpoře výstavy poloviční jízdné pro návštěvníky i pro dopravu výstavních předmětů. Ve sváteční dny byly vypraveny zvláštní vlaky z Plzně  a Horažďovic. Do Domažlic s nimi přijelo 3088 lidí, návštěvníci výstavy, kteří použili železniční dopravu ve všední dny nebyli počítáni. Návštěvníci přijížděli z různých míst Čech, vždyť se výstavní výbor snažil zajistit rozsáhlou propagaci připravované výstavy.22)

 

Ve skupině zemědělské, průmyslové a školské se výstavy zúčastnilo přes 600 vystavovatelů ze celých Čech. Jejich přehled poskytuje katalog hospodářské průmyslové a národopisné výstavy pro západní Čechy pod ochranou královského města Domažlic pořádané v Domažlicích. Přitom se mnozí vystavovatelé přihlásili po 31. červenci 1893, tedy po termínu uzavření přihlášek, a nemohli být domažlickým učitelem a členem Sokola Josefem Žuvníčkem zařazeni do katalogu výstavy.

Až na výjimky se jednalo o vystavovatele české národnosti, mimo jiné i proto, že současně byla pořádána německá výstava na Folmavě. V Domažlicích byla uvedená skutečnost interpretována tak, že Němci pořádají vzdorovýstavu, aby poškodili vlastenecký podnik. Na mnoho obecních úřadů došly žádosti domažlických organizátorů výstavy o zapůjčení vlajek v národních barvách k výzdobě města.

Vystavené předměty byly pojištěny proti ohni u první české pojišťovny v Praze. Domažlický sbor dobrovolných hasičů konal ochotně ve dne i v noci požární hlídku po celou dobu trvání výstavy. Město před samým zahájením výstavy vydalo několik vyhlášek týkajících se čistoty a bezpečnosti ulic, vyzývalo občany k tomu, aby si upravili domy a vyvěsili prapory a rovněž k tomu, aby ubytovali hosty ve svých bytech.

 

Výkonný výbor sestavil, ač s obtížemi, sbor  porotců – zkušených a nestranných odborníků, jejichž úkolem bylo posoudit vystavené předměty a z nich vybrat ty, jež mezi ostatními vynikaly a zasloužily si zvláštní ocenění. Pro ocenění exponátů zemědělského odboru bylo osloveno a ustanoveno 45 porotců, průmyslové výrobky posuzovalo 53 členů poroty a 4 porotci se stali posuzovateli pro školský odbor. Celkem 102 porotců rozhodlo o rozdělení 28 čestných diplomů, 42 zlatých, 127 stříbrných a 124 bronzových  medailí a 145 pochvalných diplomů. Celkem bylo rozdáno 466 odměn.23) Diplomy vyhotovila firma J. Stolaře v Praze podle nákresu akademického malíře Ferdinanda Velce. Výstavní medaile byly raženy firmami A. Kettner a A. Pištora. Na jedné straně byl zobrazen věnec s nápisem Hospodářská průmyslová a národopisná výstava pro západní Čechy r. 1893 v Domažlicích, na druhé straně alegorie zemědělství a průmyslu s nápisem Zásluhám o zemědělství a průmysl.

Mimo uvedené odměny byly rozděleny odměny peněžité, za vzorné ošetřování  skotu bylo rozděleno deseti hospodářům 75 zlatých a čeledi z osmi velkostatků 235 zlatých. Podle výstavního programu byly rovněž rozdělovány odměny za dlouholetou práci u jednoho zaměstnavatele.23)

Při posuzování a oceňování výrobků došlo i k neshodám: členi skupinové poroty pro posouzení usní a výrobků z nich podali ohrazení, protože při udělení výsledného ocenění nebyl respektován jejich výrok, podle kterého by usně Jana Roučky zasloužily zlatou medaili, výrobky Antonína Křepela stříbrnou, výrobky Petra Ludvíka bronzovou medaili  a výrobky Marcela Ludvíka pochvalné uznání. Při slavnostním vyhlášení cen nebyl brán zřetel na posudky poroty a Petr Ludvík i Marcel Ludvík získali stříbrnou medaili.

Výstavu doprovázely další kulturní akce, sjezdy, divadla, které pozvedly výstavu na jedinečný podnik, zahrnující představení množství oborů lidské činnosti. Doprovodný program byl schválen na schůzi výstavního výboru 19. července 1893: v předvečer zahájení výstavy se konalo slavnostní divadelní představení pořádané akademickým spolkem Chod, na 3. září  byl u příležitosti  25. výročí založení Sokola v Domažlicích svolán župní sokolský sjezd,  ve čtvrtek  koncertovala Měšťanská beseda. Max Duffek, který kromě jiných vykonával funkci starosty okresní hasičské jednoty domažlické, ještě v době přípravných prací konstatoval, že mnoho obcí na Domažlicku dosud nezaložilo hasičský sbor  a ani nedisponuje odpovídajícím hasebním náčiním, a proto by bylo vhodné současně s župním sjezdem uspořádat hasičskou výstavu, aby v rámci krajinské výstavy bylo zastoupeno rovněž hasičství. Po skončení župního hasičského sjezdu se představil večerním vystoupením divadelní spolek Havlíček, v neděli po ukončení výstavy následovala národní slavnost „Na Střelnici“.

Ve výstavním týdnu probíhaly jednodenní výstavy domácích a hospodářských zvířat, přehlídka hospodářských strojů při práci a výstava koní spojená se státním odměňováním za jejich chov, která se jinak každoročně konávala ve Staňkově.

 

Závěr

Výstavu navštívilo 22710 osob, bylo prodáno  447 permanentek a 552 volných lístků. Konání této na místní poměry velkolepé akce zajišťovalo velké množství dobrovolných činovníků a studentů z Domažlic a okolí. Uzavřením výstavních bran však jejich práce neskončila. Teprve o rok později, 28. října 1894, za přítomnosti 37 členů v sále U černého koně v Domažlicích se konala poslední pracovní schůze výkonného výstavního výboru, na níž byl mimo jiné předložen závěrečný účet. Pokladník Jakub Růžek informoval o stavu pokladny a o rozhodnutí výkonného výboru o investici zbývajících financí.24)  Z výtěžku výstavy byla poskytnuta podpora 300 zlatých  pro domažlické muzeum na rozšíření sbírek, 200 zlatých obecní knihovně, 200 zlatých ke zřízení nadace, ze které budou každoročně  udíleny odměny nejlepším žákům průmyslové školy pokračovací, 100 zlatých Ústřední matici školské, 50 zlatých Národní jednotě pošumavské, 150 zlatých na zakoupení pomůcek domažlickým chlapeckým a dívčím školám, 100 zlatých na zakoupení odborných knih pro průmyslovou školu. Na návrh Maxe Duffka bylo ze zisku věnováno 50 zlatých na zasazení desky spisovatelce Boženě Němcové, na dům, ve kterém v Domažlicích bydlela, 50 zlatými bylo  přispěno na zbudování rozhledny na Čerchově a 30 zlatými na Kozinův pomník. Největší částka  – 500 zlatých –  byla ponechána k financování chodské expozice na připravované národopisné výstavě v Praze.

 

 

1) Dozvuky k výstavě,  Posel od Čerchova č. 38, roč. XXII, 16.9.1893, str. 1

2) Chodská historie, především chodská rebelie, vítězství husitů a bitva u Brůdku, se po polovině 19. století stala vděčným námětem tvorby českých autorů, počínaje heslem v Riegrově slovníku naučném, zpracovaném Karlem Hájkem, přes Erbenovy práce vydávané v Květech a konče Jiráskovými Psohlavci. Rovněž monumentální práce Mikoláše Alše přispěly k vidění Chodska jako zdravého jádra národa a přispívaly k obrazu „rodu statných Chodů“. Na heroické epizody regionálních dějin odkazuje též Josef Žuvníček v Předmluvě Katalogu hospodářské průmyslové a národopisné výstavy pro západní Čechy, vydal výkonný výbor, uspořádal Josef Žuvníček, 1893

3) Blíže k tomu viz Eduard Maur: Paměť hor, Havran, Praha 2006, str. 72 – 73, Jan Kumpera: Osobnosti a západní Čechy. I. díl: do poloviny 19. století, Plzeň 2005, str. 306- 307.

4) SOkA Domažlice, fond AM Domažlice, kronika města, stará sign. A 23

5) SOkA Domažlice, fond OÚ Domažlice, č.kart. 38, 39, 40

6) Podnět k založení spořitelny v královském městě Domažlicích dal na pokyn zeměpanských úřadů purkmistr Jakub Florian na zasedání obecního zastupitelstva dne 4. prosince 1858. Návrh byl přijat a zároveň bylo usneseno, že obec královského města Domažlice přejímá za spořitelnu všeobecné ručení. Obec složila jako záruku za spořitelnu státní dluhopisy v nominální hodnotě 14 300 rakouských zlatých. Stanovy byly vypracovány a schváleny  roku 1860 a až na schůzi obecního zastupitelstva, konané 23. ledna  1862, byl zvolen první spořitelní výbor, poté již nic nebránilo tomu, aby zahájila činnost slavnostní bohoslužbou.

 

7) Srv. Věra Steinbachová, Skupinový inventář k fondům škol na domažlickém okrese, Horšovský Týn 1983

8) Domažlický děkan, podporovatel chudých – zejména studentů, ale také přírodovědec a pěstitel ovocných stromů P. Antonín Příhoda (1668 – 1749).

9) SOkA Domažlice, fond AM Domažlice, sign 1/35, 1881 – 1900

10) K tomu např. kol.: Historie a současnost podnikání na Domažlicku, Městské knihy s.r.o., Žehušice 2006, str. 95 – 98

11) K tomu např. SOkA Domažlice, fond Výbor pro postavení Kozinova pomníku Domažlice

12) Ta měla především zopakovat úspěch a věhlas pražské výstavy konané v roce 1791 v letním refektáři Klementina u příležitosti korunovace českého krále Leopolda II. a královny Marie Ludoviky, jejíž pořádání měl na starosti guberniální komerční rada Josef Anton Schreyer. V roce 1833 byla v Praze založena po francouzském vzoru Jednota ku povzbuzení živnostenského ducha v Čechách , zkráceně Průmyslová jednota. Průmyslová jednota navázala na výstavy z let 1829 – 1831 pořádané guberniálními úředníky a pro císaře Františka I. připravila v roce 1833 na Pražském hradě malou, neveřejnou průmyslovou výstavu. U příležitosti korunovace Františka I. na českého krále  byla tato akce zopakována v září 1836 v paláci hraběte Ledeboura na Malé Straně. Na ní vystavovali především textilní podnikatelé. Posledně uvedená akce chtěla být nástupkyní výstavy z roku 1791, ale to se nezdařilo a projekty výstavnictví v českých zemích na nějakou dobu usnuly. Rovněž negativní vyznění vídeňské výstavy z roku 1873 spojované s krachem na vídeňské burze podobným podnikům nepřálo. Srv. Jaroslav Halada, MilanHlavačka: Světové výstavy. Od Londýna 1851 po Hannover 2000, Libri Praha 2000.

13) Význam pražské jubilejní výstavy byl obrovský. Její branou prošlo 2,5 milionu návštěvníků, kteří zhlédli výsledek ryze české akce, neboť během příprav projektu došlo ve výstavním výboru k neshodám mezi Čechy a Němci, kteří jej opustili. Také německé firmy bojkotovaly výstavu. Pražská výstava jako celek povzbudila podnikatelského ducha v Čechách, ukázala podnikavost a um a tím dokázala výrazně posílit sebevědomí českého národa. Srv.  František Kolář, Milan Hlavačka. Jubilejní výstava 1891, Slovo k historii, ročník 1991, číslo 28.

14) Historie a současnost podnikání na Domažlicku, Městské knihy s.r.o., Žehušice 2006, str. 104 – 106.

15) SOkA Domažlice, fond  AM Domažlice, K 13, zápisy městské rady.

16) SOkA Domažlice, fond  AM Domažlice, sign. 1/27, spolkové záležitosti.

17) SOkA Domažlice, fond Výstavy, č. kart. 1, 2, 3 Obvyklá částka darovaná na vrub základního fondu k uspořádání výstavy činila 20 zlatých. K nejštědřejším dárcům patřila Zemědělská rada pro království České, která  přispěla 700 zlatými. Velkou část nákladů přirozeně neslo město Domažlice, které kromě zajištění potřebného stavebního materiálu, darovalo na základní účet 400 zl. a 100 zl. na odměny pro vystavovatele. Po 300 zl. na základní a na zaručující fond věnovalo okresní zastupitelstvo v Domažlicích. Na oba fondy přispěla ještě domažlická záložna 30 a 200 zl.,  Hospodářsko-průmyslový spolek v Domažlicích 200 a 100 zl., částkou 500 zl. na základní fond přispěla spořitelna v Domažlicích, sty zlatými přispěla Obchodní a živnostenská komora v Plzni, muzejní spolek v Domažlicích a  spolek dam a paní Božena Němcová po 20 zl., 50 zl. daroval na zdar výstavy domažlický purkmistr Petr Hana

18) Blíže k tomu viz Eduard Maur: Paměť hor, Havran, Praha 2006

19) SOkA Domažlice, fond  AM Domažlice, K 13, zápisy městské rady

SOkA Domažlice, fond  Výstavy, Protokol výstavního výboru 1893

 

20) SOkA Domažlice, fond  AM Domažlice, K 13

 

21) Procházka národopisnou výstavou, Posel od Čerchova č. 38, roč. XXII, z 16.9.1893,

SOkA Domažlice, fond  Výstavy, karton č. 2.

 

22) Oznámení o konání výstavy v mnoha periodikách např.: Koželužské listy 15.4.1893, Hasičské listy v Březnici 9.4.1893, Občanské listy v Nymburce, 6.5.1893, Nové Plzeňské noviny 7.6.1893, Hlas národa 10.6.18963, Česká politika 24.3.1893, Plzeňské listy 10.4.1893, Sušické noviny, Šumavan 8.4.1893 a 15.4.1893 Klatovy, Rolník, orgán hospodářsko- lesnické jednoty jihočeské v Budějovicích 1.4.1893, 25. 3. 1893 Hostimil Praha, Jaroměřské listy 18.3.1893, Česká politika 7.4.1893, Tábor v Táboře 19.4.1893 a další.

23) Kromě toho zemědělská rada poskytla  700 zlatých podpory v hotovosti a předala medaile (8 stříbrných  a 18 bronzových) věnované vysokým ministerstvem orby a věnovala 12 stříbrných a 20 bronzových medailí českého odboru zemědělské rady. Obchodní a živnostenská komora v Plzni podpořila domažlickou krajinskou výstavu 100 zlatými v hotovosti a  věnovala 6 stříbrných a 14 bronzových medailí. Rovněž předseda komory B. Helm byl přítomen slavnostním chvílím výstavy. Mimo to obdržel výkonný výstavní výbor 4 zlaté, 8 stříbrných  a 10 bronzových medailí od královského města Domažlic. Jednu stříbrnou, dvě bronzové a tři diplomy poskytl pro vystavovatele s výtečnými dosaženými výsledky ovocnářský spolek, také zemský včelařský spolek se přidal ke sponzorům výstavy a dal k dispozici  dvě stříbrné a dvě bronzové medaile. K podpoře hedvábnického řemesla založená hedvábnická jednota získala od zemského hedvábnického spolku jednu stříbrnou medaili. Národní jednota pošumavské v Praze poskytla na odměny českým vystavovatelům jednu stříbrnou, 4 bronzové medaile a 10 diplomů. SOkA Domažlice, fond  Výstavy č. kart. 3.

 

24) Pokladník Jakub Růžek na schůzi výkonného výboru 17. října 1894 předložil celý účet výstavy,

příjem 9088 zl. 01 kr., vydání 7312 zl. 89 kr., zbývá 1775 zl. 12 kr.

 

Mgr. Radka Kinkorová

 

Církve
Římskokatolická církev
Kostel svatého Jakuba Většího

Kostel stával vedle kostela U Svatých. Byl nejstaším kostelem v Domažlicích.

Při průzkumu kostela svatého Jakuba Většího byl odkryt uvnitř stavby kostrový hrob starší ženy (ve věku kolem 60 let), v němž byl uložen řezenský denár biskupa Hartwiga (1105-1126) nebo Konrada (1126-1132), který náleží k ražbám z let 1120-1130.

Zdroj  :  Archeologie ve Středních Čechách 3, 1999, 259-282. Domažlická sídelní aglomerace v raném středověku. Pavel Břicháček – Milan Metlička.
Kostel Zvěstování Panny Marie

Kostel Zvěstování Panny Marie jinak zvaný „U Svatých“.

Kostel Narození Panny Marie

Původ Arciděkanského kostela Narození Panny Marie musíme hledat v  začátcích založení města Domažlice. Zachovaná zmínka je už z roku 1385, avšak líčí jej již jako stavbu chatrnou a sešlou. Pozdější zprávy udávají letopočet založení rok 1110, avšak pramen tohoto data není znám. Nová stavba sešlého chrámu se vlekla, pravděpodobně z nedostatku prostředků až do 13. století. Po dobu oprav děkanského kostela byly bohoslužby konány v kostele svatého Jakuba na dolejším předměstí na hřbitově U Svatých, dnes již zbořeném, který po celou tuto dobu byl farním kostelem. Po této opravě byl sloh kostela změněn na gotický a byl o několik sáhů vyšší, než je v současné době (1 sáh = 160 cm), byl trojlodní a měl kruchtu dolejší a hořejší. Klenutí bylo krásným gotickým dílem na šesti žulových sloupech, ozdobených štukovými hlavicemi. K chrámové prostoře přiléhá dosud zachovalá kaple svaté Barbory, pocházejicí z počátku 14. století. Za husitských válek byl děkanský kostel zpustošen a teprve po roce 1620 znovu zřízen pro katolickou bohoslužbu. O požáru kostela v roce 1747 je pořízen zápis v matrice ve IV. svazku následujicího znění : Léta Páně 1747 dne 26. července za ctihodného kněze Antonína Příhody, toho času děkana v městě Domažlice, na den svaté Anny v ulici pod kostelem okolo hodiny třetí odpoledne vyšel oheň za školou měststkou u Petra Ouřady a skrze ten nenedálý oheň shořel velký chrám Páně děkanský s velikou věží se všemi zvony až do gruntu. V popel bylo obráceno též čtyřicet domů, klášter a krov na klášterním kostele. Po ohni se stal kostel nemožný pro bohoslužby a proto se až do roku 1756 konaly v kostele svatého Antonína na Dolejším předměstí, zbořeného v roce 1911. Pro přestavbu ohněm zničeného kostela, vypracoval plány městský stavitel Jiří Záhořík, který si je nechal přezkoumat slavným stavitelem baroka Ignácem Kiliánem Dienzenhoferem. Těmito plány byla celá chrámová prostora přestavěna v chrám barokní. Ve zbylém zdivu byla gotická okna zazděna a celá chrámová prostora snížena. Celková přestavba byla provedena v letech 1751 až 1756. Slavnostní vysvěcení přestavěného děkanského kostela se uskutečnilo 8. září 1756. Další požár vypukl v den svatého Stanislava dne 7. května 1822, jenž byl jeden z nejhorších požárů, který stihl město Domažlice. Požár vypukl ve večerních hodinách v kostelní čtvrti u Týnské brány a zničil střechu děkanského kostela a vnitřek kostelní věže, přičemž se tři zvony rozlily a čtvrtý zvon zvaný Zikmund byl značně poškozen, takže musel být přelit. K obnovení bohoslužeb došlo o potní slavnosti kostela dne 8. září 1822, i když věž nebyla dosud opravena. Důkladná oprava kostela se uskutečnila v roce 1892 podle návrhu architekta Václava Kaury a vnějšku byla dána nynější podoba, která je v rozporu s dřívějšíím charakterem budovy, neboť zastírá původní gotickou podstatu.

DOMAŽLICKÁ VĚŽ

Domažlická věž spojená s kostelem Narození Panny Marie o vnějším průměru 8 metrů, která dosahovala původně výšky 25 metrů. Na dnešní výšku byla dostavěna v roce 1547 i když na římse věže je vyryt datum 1545. Nad nevysokým dnes nepřístupným přízemím byla rozdělena do šesti pater s trámovými stropy, v některých případech uloženými na ústupky v síle zdiva. V prvním patře tak tloušťka zdiva dosahuje více než 2,5 metru, vnitřní dutina kolem 2,85 metru. Síla zdiva šestého patra činí pouze 1,9 metru. Jednotlivá patra s vyjímkou čtvrtého patra, jsou osvětlena vždy jedním drobným štěrbinovým okénkém, které mohlo sloužit jako střílna. Dnešní vstup do věže je vylámaný v obvodové zdi. Původní vstup do věže vedl severním vchodem v prvním patře, ke kterému vedl dřevěný můstek a při spojení kostela s věží vedl vstup přímo z kůru kostela. Svými rozměry a vybavením kostelní věž plně odpovídala velkým věžím našich raně gotických hradů. Věž před svým pozdně gotickým zvýšením vrcholila ochozem, který mohl poskytovat střelecká postavení a nepochybně sloužil jako pozorovatelna a hláska. Z vrcholu věžě bylo možno přehlednout široký kraj, obě větvé bavorské cesty a blízké okolí města.

S využitím www.farnostdomazlice.cz
Hřbitov ,, U Svatých "

Při výstavbě komunikace ke gotickému kostelu Navštívení Panny Marie byla odtěžena střední část zaniklého hřbitova s pohřby 19. století a počátku 20. století. Severně od komunikace byl mezi recentními hrobkami a pomníky proveden záchranný výzkum východní části zaniklého kostela svatého Jakuba Většího. Byla odkryta nejstarší část stavby, která byla později k západu rozšířena o gotickou loď na severu o sakristii nebo kapli. V okolí kostela se pohřbívalo velmi intenzivně. Pouze uvnitř kostela se místy podařilo nalézt středověké pohřby s mladohradištní keramikou. Do husitských válek šlo o farní kostel Domažlic.

Zdroj  :  Archeologie ve Středních Čechách 3, 1999, 259-282. Domažlická sídelní aglomerace v raném středověku. Pavel Břicháček – Milan Metlička.

U Panenky Marie

V této lokalitě, asi 500metrů od poutního kostela sv. Vavřince se nachází dvě zajímavé skulptury. Najdeme je při zelené turistické značce z Domažlic na Pasečnici na kraji polesí Zelenov. Jednou z nich jsou boží muka, které tvoří nízký pilíř s kosenými hranami a kaplicí, která má na přední straně niku s uzavíratelnou mřížkou. V ní kdysi stávala dřevěná soška Panny Marie Svatohorské, která však podlehla povětrnostním vlivům. Ještě nedávno byl zde místo ní umístěn obraz Panny Marie s děťátkem, v roce 2016 zde byla instalována soška Panny Marie s Ježíškem, darovaná z fary v Dýšině u Plzně. Na zadní straně božích muk je vyryt monogram F. M. a letopočet 1883. Kolem pilíře obíhá dřevěný plůtek zakotvený do čtyř kamenných sloupků. V roce 2009 byla boží muka nabílena a nově opravena. Památník vytvořil v roce 1883 z babylonské žuly kameník F. Holštejn z Pasečnice, který mimo jiné vytvořil i kamený základ sochy Antonína Příhody v Domažlicích. Naproti tomuto místu přes cestu se vypíná malá skalka, ve které je utvořen výklenek se 47 cm. vysokou  keramickou plastikou Panny Marie Lurdské. Na jejím podstavci je nápis: “ Díky za uzdravení.“ Soška sem byla umístěna jako dík za uzdravení z těžkého úrazu v roce 2016. Pro zajímavost uvádím, že na tomto místě se setkal na svém útěku s domažlickými skauty odbojář Jan Smudek. Byl pronásledován gestapem a již značně vyčerpaný. Skauti se o něj postarali a přinesli mu jídlo. I díky nim nebyl Smudek Němci dopaden.

Zdroj: Zdeněk Procházka – Příběhy vtesané do kamene, díl 2. Nakladatelství Českého lesa v Domažlicích 2009.

Kostel svatého Antonína
KOSTEL SVATÉHO ANTONÍNA

Radka Kinkorová

 

 

Kostel sv. Antonína v Domažlicích

Příspěvek ke stavební historii města

 

Na Mařákově obraze Domažlice[1] zachycujícím pohled na město od východu lze za skupinkou stromů uprostřed spatřit malou věžičku, kterou bychom v současných Domažlicích marně hledali.[2] Jedná se o vížku kostela sv. Antonína, jenž byl svědkem domažlických událostí více než půl tisíciletí. V literatuře se samozřejmě objevují zmínky o kostele sv. Antonína, dosud však nebyly popsány události, které předcházely demolici kostela, zahájené koncem dubna 1911 a dokončené na jaře 1912, kdy byl kostel zcela srovnán se zemí. Rovněž historický a stavební vývoj kostela nebyl prozatím podrobněji publikován, ostatně město samo na moderní objektivní monografii ještě čeká.[3]

Dosavadní stavebně historický výzkum kostela sv. Antonína v Domažlicích lze shrnout do několika vět, které autoři soupisů památek, turistických průvodců a drobných článků v téměř nezměněné podobě opakují. Na přelomu 19. a 20. století vyšlo nákladem Klubu českých turistů, který v Domažlicích pilně rozvíjel svoji činnost od roku 1893 a vydáváním průvodců chtěl podpořit turistický ruch v regionu, několikero vydání turistického průvodce, sestaveného Maxem Duffkem, jedním z aktivních činovníků Klubu českých turistů. První vydání z roku 1897 přináší informace o nejstarší zmínce o kostele z roku 1416, avšak připomíná, že kostel je mnohem starší. V 17. století kostel značně zchátral, proto jej dal Jindřich Vilém Kaplánek vlastním nákladem opravit. Na půdorysu kříže byl vystavěn až po požáru z 8. července 1695 a v roce 1699 již byl opět vysvěcen. Duffek neopomíná zmínit, že v kostele byly po rozsáhlých požárech města v roce 1747 a 1822 konány všechny farní bohoslužby. [4]  Podrobnější informace o kostele sv. Antonína přináší Soupis památek historických.[5] Datuje jeho vznik pravděpodobně do roku 1331, kdy byl založen městský špitál, a uvádí i další údaje o přestavbách kostela a o jeho vnitřním vybavení. Nové vydání turistických průvodců po Domažlicích bylo rozšířeno o nové informace,[6] převzaté, často i doslovně, ze Srnova Místopisu.[7] Totožné údaje o kostele sv. Antonína publikuje Otomar Hana[8] a rovněž nedávno vydaný přehled kostelů a kaplí na domažlickém okrese.[9] Tyto pochopitelně seznamují i s datem demolice kostela sv. Antonína v Domažlicích.[10]

 

Domažlice zažívaly na přelomu 19. a 20. století mírný hospodářský vzestup, a ačkoliv jsou tradičně uváděny jako ospalé konzervativní městečko s převážně zemědělským charakterem, byly po Plzni a Klatovech největším městem v regionu.[11] Město se vzhledem ke své poloze při železniční trati v blízkosti hranic mohlo pochlubit poměrně dobře prosperujícím obchodem. Ve městě bylo několik drobných průmyslových podniků. Od konce 18. století přetrvávala v dílnách a dílničkách výroba tkalounkářského a punčochového zboží. Ve druhé polovině 19. století sice některé z dílen, vyrábějících různé druhy tkanic, zanikly, ale zůstala továrna na tkalouny, šňůry a prýmky Jiřího Kralovce, jež měla sklady ve Vídni, Terstu a Lvově. Dobročinný a vlastenecký spolek paní a dívek Božena Němcová založil a provozoval výrobu ložních prošívaných přikrývek. Strojírenství zastupovala v Domažlicích První pošumavská továrna na hospodářské stroje, slévárna železa a kovů Jana Kouba, založená roku 1896. Zaměstnávala na dvě stě dělníků a odbytiště pro své výroky si našla i v zahraničí. Hospodářské stroje vyráběla rovněž továrna Fr. Krňoula. Na východním konci města se nacházela rafinerie cukru, dvě cihelny (Josefa Miloty a Emanuela Holého) a sýrárna. Na sever od středu města zajišťoval produkci piva městský pivovar  s dlouholetou tradicí, o kus dál stávala městská kruhová cihelna a jatka, v jižní části města závod na čištění peří, kde byla umístěna též výroba perleťových knoflíků a tkanic, a městská elektrárna. Na západním okraji města zřídilo okresní zastupitelstvo ovocnou a lesní školku a vzorovou ovocnou zahradu, pěstovaná zelenina se vyvážela do Bavorska. Na náměstí se konaly každý čtvrtek trhy na obilí a vždy první čtvrtek v měsíci trhy na hovězí dobytek.

Žádný z výše uvedených podniků však nijak podstatně neovlivnil vývoj města. Obdobně jako jiná města změnily Domažlice v průběhu 19. století výrazně svoji tvář: byly odstraněny městské hradby, začaly se budovat nové městské čtvrti. Na přelomu 19. a 20. století začalo město klást větší důraz na ochranu a zachování svých stavebních památek. A přestože bylo nuceno investovat do oprav a zřizování inženýrských sítí, osvětlení ulic a výstavby a oprav komunikací,[12] prosadilo i zabezpečení a úpravy domažlických historických objektů. Na samém konci 19. století byla postavena nová budova radnice, která byla vysvěcena 16. července 1893. Svou podobou, rozměry a celkovým vzezřením však nezapadla příliš do hmoty náměstí a její celkový vzhled brzy vyvolal vlnu kritiky. Nový radniční objekt ostře kontrastoval se stavem děkanského kostela Narození Panny Marie, který se téměř komplexní rekonstrukce dočkal mezi prvními.[13] Byla naplánována asanace kostela U Svatých, která probíhala postupně v letech 1896, 1908–1920, v roce 1906 byla dokončena oprava Dolní brány.

Drobné opravy a úkony údržby byly prováděny průběžně. Nepříliš utěšený stav špitálního kostela sv. Antonína ve východní části města pod Dolní branou byl zřetelný již několik desetiletí. V letech 1861–1863 byla prováděna oprava oplechování na střeše a věži.[14] Rozsáhlejší rekonstrukcí prošel vnitřek kostela v roce 1875, kdy byly vyměněny sešlé lavice a některé oltáře, byla odstraněna příčná zeď v křídle křížové stavby, vyspravena dlažba a rovněž byla opravena střešní krytina.[15] Krytina byla zřejmě opravována nahrazením starých popraskaných a rozbitých tašek jinými, lhostejno jakého druhu.[16]

V roce 1892 se kromě částečné opravy věže a střechy zřídily kolem celé střechy žlaby, zeď zvnějšku byla nově omítnuta a opatřena nátěrem. S úmyslem odstranit vlhkost, jež byla dobře viditelná i zvenku,[17] byly podél základů vykopány vzdušné kanály.[18] Ani toto opatření však nepřineslo očekávaný výsledek vysušení zdiva. Kostelu se sice téměř nepřetržitě dostávalo drobné udržovací péče,[19] aktuální stavební stav objektu však vyžadoval radikální zásah.

Za havarijní označil stav krovní konstrukce c. k. vrchní inženýr Václav Placht, který byl jedním z členů komise vyšetřující stavební stav kostela sv. Antonína v únoru 1903. Komise upozornila zastupitelstvo na nutnou a neodkladnou obnovu krovu a chatrné věžní konstrukce, jež údajně hrozila zřícením, dále doporučila provést širší laťování a zejména opatřit vížku měděným oplechováním namísto železného pozinkovaného plechu, který byl značně poškozený. Po vyslechnutí závěrů komisionálního ohledání rozhodlo městské zastupitelstvo o uskutečnění rozsáhlé a důkladné opravy kostela sv. Antonína, zahrnující opatření věžičky měděným plechem, a o hrazení stavebních nákladů ze jmění kostela, který byl nejbohatším v Domažlicích.[20] Výzva ke zhotovení plánů byla zaslána osvědčenému architektu a dobrému příteli Domažlických Vratislavu Pasovskému.[21] Se zamýšleným způsobem financování oprav, tj. vydáním 11.190 K ze jmění kostela, souhlasil jak vikář Lambert Ludvík,[22] tak děkan Antonín Maerz. Nečekanou překážkou se stal přístup c. k. Centrální komise pro výzkum a zachování uměleckých a historických památek ve Vídni (dále jen centrální komise), která svým přípisem ze 13. prosince 1904 nepovolila navrhované opravy, neboť jejich provedením by se narušila dosavadní harmonie interiéru kostela. Městská rada reagovala doporučením k neodkladným zabezpečovacím zásahům.[23] Rovněž lednové zasedání obecního zastupitelstva projednávalo nutnost urychleného provedení prací, kterými byla pověřena domažlická firma Technická kancelář a podnikatelství stavební František Pek a Václav Franěk. O měsíc později nastala změna v pohlížení na koncepci prostoru Dolního předměstí. Budova špitálu, s jejíž existencí byl úzce svázán kostel sv. Antonína, již přestala po všech stránkách vyhovovat a počítalo se s výstavbou nového objektu. Zastupitelstvo uvažovalo o zboření kostela sv. Antonína po dokončení nového špitálu, proto byla firma Pek a Franěk vyzvána k navržení prací, které by krátkodobě vyřešily stavební zabezpečení ohroženého církevního objektu.

Stavitel Václav Franěk, coby odborník přizvaný k dalšímu prošetření stavebního stavu svatostánku, zcela otevřeně navrhl demolici. K problematice kostelíka se postavil razantně a naznačil, že malé opravy doporučuje jen v případě, kdy se na ponechání kostela nepomýšlí. Zdůraznil, že krov a tašková krytina je ve velmi špatném stavu, nebezpečný je především stav věžičky s plechovou krytinou, neboť věž postrádá, pravděpodobně po nějaké nevydařené předchozí opravě, pevné spojení s krovem. Kromě výměny krovu byla žádoucí rovněž obnova vlhkého zdiva v soklu a nad ním. Vzhledem k porovnání ceny rekonstrukce kostela a postavení nového objektu stavitel jednoznačně doporučil stavbu nového kostela. K myšlence snesení kostela se přidali všichni zúčastnění a argumentovali kromě vysoké ceny za rekonstrukci, bezcenností kostela z architektonického hlediska, zdravotní závadností kostela a navíc tím, že kostel v místě, kde stojí, velmi překáží plynulé dopravě ve městě. Max Duffek, městský radní, Antonín Maerz, domažlický děkan, Antonín Hruška, městský výbor, Václav Franěk, Alois Procházka, městský stavitel a ing. Smrt, c. k. stavební adjunkt, podepsali v zápisu z komisionálního šetření ze dne 14. června 1905 prohlášení k zahájení nové akce za zbourání kostela sv. Antonína. Na ten fakt, že kostel svým havarijním stavem ohrožuje okolí zejména v místě, kde jeho část zasahuje do ulice, upozorňoval např. děkan Maerz již dříve.[24] Městské zastupitelstvo schválilo úmysl demolice, zejména na doporučení Duffka a Maerze, na své schůzi dne 21. června 1905. Kostel byl zastupiteli označen opět jako architektonicky zcela bezcenný. Vzhledem k poměrně vysoké částce 54000 K, které dosahovalo jmění kostela, a především z obavy, aby nebyla tato suma profinancována k jinému účelu, bylo usnesení o demolici doplněno rozhodnutím o postavení nového kostela.[25] Demolice kostela provedená v návaznosti na stavbu chudobince se měla stát součástí projektu regulace Dolejšího předměstí: části pozemku pod starým špitálem se plánovalo využít na rozšíření a úpravu náměstí a sousední erární silnice, nový chudobinec měl být situován na pozemky starého obecního hospodářského dvora.[26] Bylo však nutné zajistit vypracování odborné expertizy, jejímž závěrem by bylo jednoznačné doporučení k demolici kostela sv. Antonína.

Dne 12. května 1906 bylo městské zastupitelstvo seznámeno se zamítavým stanoviskem centrální komise k zamýšlenému snesení kostela.[27] Vyjádření centrální komise předcházelo ohledání kostela, k němuž byl vyslán technický referent vídeňské centrální komise Kamil Hilbert. Také on, ve shodě s předchozími odbornými posudky, potvrdil nutnost snesení krovu nad křížením i sanktusové věže, jež byla nesena shnilými trámy a stala se nebezpečnou. Zdivo však zhodnotil jako zachovalé, klenby beze stop trhlin, drobné trhlinky byly zpozorovány pouze u oken, vlhkost vystoupila sice až do výše 70 cm, ale nenarušila objekt do té míry, aby se stala důvodem k demolici. Vedle toho, že hájil kostel jako cennou umělecko-historickou památku, poukazoval na hodnotný celkový obraz Dolejšího předměstí.[28]

O to urputněji však někteří zastupitelé usilovali o demolici kostela, zejména děkan Antonín Maerz, přestože sám měl zkušenosti s rekonstrukcí církevních objektů,[29] argumentoval nízkou umělecko-historickou hodnotou kostela, především jeho interiéru, v němž se nezachovalo žádné starší cennější vybavení.[30] Zásadním důvodem pro pokračování v úsilí o zbourání kostela však byla nešťastná poloha kostela, kvůli níž byla v tomto místě značně zúžena nejfrekventovanější městská ulice, a to bylo příčinou mnohých nehod a neštěstí.[31] Zároveň bylo častokrát poukazováno na nezdravé prostředí plné plísní, ve kterém musí být pobožnosti slouženy. Kromě obvyklých bohoslužeb a mimo sváteční poutě[32] zde byly slouženy ještě dvě mše svaté týdně, a to od roku 1901, kdy bylo schváleno systematizování druhého kaplanského místa ze jmění kostela sv. Antonína s podmínkou sloužení uvedených mší. Rovněž klienti špitálu zde trávili delší čas při modlitbách za donátory špitálu.[33]

Na bedrech domažlického starosty Jana Ludvíka[34] neležely jen starosti s osudem kostelíka sv. Antonína, protože město pracovalo na více projektech současně. V srpnu 1905 byly dokončeny opravy kostela sv. Vavřince, v roce 1906 probíhala rekonstrukce dolní brány a chystaly se stavební zásahy na kostele U Svatých. Původní plány na přestavbu kostela U Svatých centrální komise ve Vídni neschválila a musely být v roce 1908 přepracovány podle jejího stanoviska.[35] Ale v případě kostela sv. Antonína se město nechtělo podřídit vůli úřadů, ačkoli Kamil Hilbert výslovně uvedl, že zbourání kostela, který zosobňuje nikoli bezvýznamnou stavební památku z konce 17. století, nedoporučuje. Nicméně představitelé města, rozhodnutí postavit nový církevní objekt, prozatím uvažovali o umístění stavby na místě zbořeného kostela. Na radu pražského konzervátora Jana Heraina, který navrhl městu vystavět nový kostelík ve slohu české renesance, typický pro druhou polovinu 16. a počátku 17. století, kdy byla podle jeho mínění česká města nejvzdělanější a nejnádhernější, oslovilo se zakázkou vypracování stavební dokumentace architekta Jana Bedřicha Vejrycha.[36] V regionu byla dobře známa díla architekta Ladislava Skřivánka,[37] který se rovněž zavázal zaslat obci náčrt kostela do poloviny listopadu 1907, protože město muselo návrh nové stavby předložit nadřízeným úřadům spolu se spisy, v nichž žádalo schválení demolice kostela sv. Antonína. Ve Skřivánkově projektu budoucí kaple ustupuje z hlavní ulice vedoucí směrem od náměstí k nádraží a zároveň ční mezi jednopatrovými domy, které neměly mít svá průčelí vedle jednoduchého průčelí kaple nijak členitá. Budova kaple měla ukončovat ulici a vítat příchozího ze směru od nádraží. Prostranství kolem kaple mělo být opticky rozšířeno po stranách stromořadím, vchod do kaple by byl z klidného uzavřeného náměstí, prostor před kaplí by byl oddělen jednou nebo dvěma řadami stromů od hlavní a vedlejší ulice. Střed této plochy by zaujímala kašna nebo mariánská socha. Nově vystavěná kaple sv. Antonína by se nacházela na vyvýšené terase, aby průčelí nového městského chudobince nerušilo celkový dojem kaple.

Ostatně architekt Skřivánek doporučoval propojení budovy chudobince s průčelími obou ulic jeho rozšířením z jedné strany a z druhé strany přístavbou činžovního domu.[38] Nový chudobinec v Domažlicích byl na místě starého špitálu slavnostně otevřen 22. ledna 1908,[39] návrhem úpravy okolí městské zastupitelstvo pověřilo Ladislava Skřivánka,[40]jenž měl vyřešit celý prostor od chudobince po nový kostel. Plány byly předloženy k nahlédnutí a zhodnocení Kamilu Hilbertovi, který pravidelně navštěvoval Domažlice v souvislosti s restauračními pracemi na kostele U Svatých, neboť vídeňská centrální komise svěřila dozor nad prováděním prací právě jemu.[41] Kamil Hilbert v dalším komisionálním šetření, které se konalo (pokolikáté už) 20. března 1909, opětovně nedoporučil zboření kostela sv. Antonína a připomněl důrazně, že i vídeňská centrální komise vetuje demolici kostela. Zdá se však, že domažličtí zastánci demolice byli pevně rozhodnuti navzdory všem pádným doporučením k zachování této církevní památky.

Domažlický starosta Jan Ludvík vždy tlumočil svorné smýšlení obyvatelstva v otázce demolice kostela, zástupce církve děkan Maerz čile korespondoval s biskupskou konzistoří a podával zprávy o nevyhovujícím stavebním stavu kostela. Odvolával se i na prohlášení městského stavitele, který se v zápise z prohlídky objektu dne 14. listopadu 1908 vzdává zodpovědnosti za bezpečnost zchátralé stavby, a rovněž na vyjádření okresního lékaře o škodlivém a nevyhovujícím prostředí uvnitř kostela. Tomuto tlaku podlehl i biskupský ordinariát, který dne 22. února 1909 nařídil uzavření kostela a zastavení jeho církevní funkce. Ve svém hodnocení celkového architektonického dojmu však Hilbert přiznal, že po postavení nové budovy chudobince ztratilo okolí kostela svůj původní půvab a nyní celkový dojem značně utrpěl.

Městský úřad v čele se starostou Ludvíkem nacházel (a pravděpodobně především hledal) i další argumenty pro demolici kostela: úroveň jeho podlah se nacházela níže než kolem vedoucí silnice, která se měla ještě štěrkováním zvyšovat; zdravotní závadnost kostela umocňoval kanál, jenž odváděl všechny splašky z městského pivovaru, z Týnského a z části Dolejšího předměstí a jenž vedl pod objektem. Tento kanál mělo město v úmyslu  před stavbou nového kostela přeložit. Velký důraz byl kladen na vyzdvižení komunikačních obtíží, které způsobovalo zúžení silnice vedoucí k nádraží.

Neobvyklý návrh, jehož realizací by se předešlo demolici objektu, vyslovilo v červenci 1909 ministerstvo kultu a vyučování, a to stavbu jako celek přemístit na vhodnější místo. Technické oddělení klatovského okresního hejtmanství převezení kostela vyloučilo, neboť nemělo „takové práce znalých lidí.“ Přesunutím kostela, jehož zastavěná plocha bez sakristie vykazovala 359 m2, sakristie sama ještě 28 m2, se musel vážně zabývat i domažlický městský úřad. Městský stavitel Antonín Procházka označil přemístění kostela, ne malé kapličky (!), vzhledem k zaklenutému prostoru, poškození zdiva vlhkem, zchátralosti krovu a věžičky a rovněž posunutým římsám hrozícím zřícením za nemožné.

Děkanský úřad, zaskočen navrhovaným řešením, ani nedokázal označit místo, kam by bylo vhodné přesunout kostel. Jednoznačně měl zůstat v blízkosti nového špitálu, s nímž byl úzce svázán díky mnohým zbožným nadacím a testamentům. Na novém vzdálenějším místě by se stal kostel neužitečným a proto i neudržovaným. Děkanství by rádo vidělo ve městě nový svatostánek, který by se již nerozkládal na půdorysu kříže, jenž nevyhovoval při bohoslužbách, svatostánek s dobrou akustikou, který by se stal „svědkem a hlasatelem pro časy budoucí“, důkazem invence současníků a novou pýchou Domažlic.

Charakteristické kvality kostela sv. Antonína (skromnost, prostotu, věcnost architektury, stejnorodost kostela s okolím) vyzdvihl také Klub za starou Prahu, protestující proti zboření objektu, a doporučoval domažlické městské radě, aby podobným komplikacím předešla pořízením územního plánu. Nicméně ministerstvo kultu a vyučování svým výnosem z 27. 8. 1910 č. 34.838 oznámilo, že proti demolici nemá námitky za předpokladu nahrazení kostela novou stavbou, jejíž plány budou ministerstvu postoupeny. V přípisu ministerstva kultu a vyučování z 23. února 1911 je potvrzen souhlas se snesením kostela a postavením nového za předpokladu, že provedení demolice nebude financováno z kostelního jmění.[42] Na základě tohoto souhlasu bylo koncem dubna 1911 započato s bouráním kostela. Před zahájením demoličních prací byly varhany převezeny do kostela sv. Vojtěcha v Milavčích a kostelní inventář byl přenesen do domažlického děkanského chrámu, kam byly 4. srpna 1911 pietně uloženy i Příhodovy ostatky.[43]

Již v únoru 1911 zastupitelstvo rozhodlo, že se nový kostel zbuduje na novém hřbitově na předem zakoupených pozemcích.[44] V lednu 1911 byl zastupitelům města předložen Skřivánkův projekt hřbitovní kaple, která měla být podle návrhu situována v prodloužení osy nového hřbitova.[45] Skřivánkovy plány na stavbu hřbitovní kaple, jejíž rozpočet měl dosáhnout 91 765 K, byly městským zastupitelstvem schváleny na lednovém zasedání v roce 1913 s tím, že stavební náklady budou uhrazeny ze jmění zbořeného kostela a z výnosu za stálá místa na hřbitově. [46]Odstraněný kostel měl na jeho místě připomínat památník.[47]

Na jaře 1912 byl kostel sv. Antonína srovnán se zemí. Stavební materiál, který bylo možné druhotně využít, byl převezen na pozemek zakoupený k rozšíření hřbitova. Scelení hřbitova bylo dovršeno téhož roku obehnáním nově vystavěnou zdí.[48]  Místo, kde stával panský dvůr, špitál a kostel, se proměnilo v park. Zamýšlená výstavba kostela však byla stále komplikovaná, přestože byl již vyhotoven i sádrový model stavby.[49] Místodržitelství nehodlalo povolit financování výstavby nového kostela z kostelního jmění, z nějž povolilo oddělit pouze 30 000 K, z výnosů, ostatní měla doplnit obec ze svého rozpočtu. Proto město opětovně žádalo, aby na stavbu mohlo být použito veškeré jmění kostela, které činilo přes 72 000 K, a všechny ostatní stavební náklady přesahující tuto částku by nesla obec. Na schůzi patronátního odboru 14. února 1914 byl ujednán termín vysvěcení nového hřbitova na říjen 1914 a potvrzeno vymezení místa pro kapli, které je k novému hřbitovu potřeba. Na údržbu a výstavbu kostela měly být využity i všechny přebytky ze hřbitovních poplatků.[50]

Celá žádost se spisy, plánem a rozpočtem byla odeslána okresnímu úřadu, který jej postoupil 30. září 1915 místodržitelství. Do roku 1918 však Domažlice neobdržely žádné vyrozumění. Původní rozpočet na stavbu hřbitovní kaple přirozeně nemohl vzhledem ke zvýšení cen během války odpovídat současným cenám. Navíc představitelé města nebyli spokojeni s odpovědí místodržitelství a biskupské konzistoře, která neakceptovala návrh města Domažlic na zabezpečení služebního platu druhého kaplana ze jmění bývalé administratury sv. Antonína, takže tato debata vyústila v konstatování, že při současných nepříznivých poměrech stavebních lze sotva pomýšlet na stavbu nového církevního objektu.[51]

 

 

Není jednoduché odhadnout, co bylo hlavní příčinou umíněného odhodlání ke zbourání kostela sv. Antonína, který byl neodmyslitelnou součástí Domažlic po staletí. Kapitola existence kostela, jehož oblibu dokazovala rovněž četnost výskytu křestního jména Antonín,[52] se uzavřela vlastně společně se starým špitálem, s nímž byl vždy úzce spojen nadačními záležitostmi. Regulace Dolejšího předměstí původně nezahrnovala demolici kostela, ale pouze jeho rekonstrukci. Po prvním nezdaru, kterým bylo negativní vyjádření vídeňské centrální komise k zamýšlenému rozsahu oprav, nastal prudký obrat v uvažování o budoucnosti kostela, který vlastně nevhodně vyčníval do rušné ulice a byl ve velmi dezolátním stavu. Takové rozmýšlení vyústilo v neoblomné rozhodnutí o demolici kostela, který, ačkoli jej charakterizovala jednoduchá forma vyjádření, zosobňoval příklad českého venkovského stavitelství druhé poloviny 17. století a dokumentoval stavební vývoj a vlivy směřující k rozkvětu české barokní architektury v 18. století. Snaha nadřízených institucí o zachování kostela přinesla myšlenku transferu kostela, která však byla zamítnuta jako nezvládnutelná a tedy neuskutečnitelná. Záchrana kostela byla posunuta do roviny výstavby nového církevního objektu nejprve na místě v blízkosti nového chudobince, později v souvislosti s potřebou hřbitovní kaple na nově rozšířeném hřbitově. Schvalovací řízení stavební dokumentace v průběhu války nepokročilo a po jejím skončení vlastně už ani nebyla vůle v projektu pokračovat.

 

 

 

 

 

 

 

 

[1] Z obrazového cyklu v předsíni prezidentské lóže v Národním divadle, olej 1882-1883.

[2] Podoba kostela se zachovala na historických zobrazeních města, tato shrnuje Zdeněk PROCHÁZKA, Domažlice na historických vedutách, fotografiích a pohlednicích. Domažlice, Nakladatelství Českého lesa 2006, ISBN 80-86125-67-X. Známo je rovněž množství fotografií, především z ateliéru Josefa Taubera, ty použity např. Max DUFFEK, Průvodce po Domažlicích a okolí. Domažlice 1897, s. 4 nebo Ferdinand VANĚK – Karel HOSTAŠ, Soupis památek historických a uměleckých v politickém okresu domažlickém, Praha 1902, s. 68.

[3] Literatura k dějinám města shrnuta v Jan PELANT, Města a městečka Západočeského kraje. 2. vydání. Plzeň, Západočeské nakladatelství 1988, s. 78. V Nakladatelství Českého lesa vychází turistické průvodce a především obrazové publikace, srov. např. Zdeněk PROCHÁZKA. Domažlice. Historicko-turistický průvodce, Domažlice 1993. V Muzeu Chodska jsou uloženy rukopisy František ROUBÍK. Z dějin města Domažlic. Do roku 1848. sign. Domažlice A1/1b, Karel BOLONSKÝ, Z dějin města Domažlic. Od roku 1848 do roku 1948. sign. A1/11 Josef SRNA.  Místopis královského města Domažlic.

[4] M. Duffek, c. d., s. 4.

[5] F. VANĚK – K. HOSTAŠ, c. d., s. 68.

[6] Max DUFFEK, Chodskem! Průvodce po Domažlicích a okolí. 5. upravené a rozmnožené vydání, Domažlice s. d. (1910)s. 8–9.

[7] viz pozn. č. 3.

[8] Otomar HANA. Dějiny kostelů a kaplí domažlické farnosti. Plzeň, Vydavatelství LAIWA PRESS 1991, s. 19–20, TÝŽ Devadesáté výročí zboření kostela sv. Antonína v Domažlicích. Domažlický deník, roč. 10, č. 66, 19. 3. 2001, s. 26.

[9] Petr KOKAISL – Pavla KOKAISLOVÁ, Kostely a kaple v domažlickém okrese. Po stopách současných i zaniklých církevních památek, 1. vydání, Praha, Nostalgie 2009, ISBN  978-80-254-544-1. Souhrnný přehled kostelů a kaplí informativního rázu je zpracován převážně na základě  zdrojů dostupných z webových stránek a publikace Hostaše a Vaňka.

[10] Jiří HILMERA – Jiří Vondra – Milada LEISKÁ – Karel DVOŘÁK – Jaroslav KRAMAŘÍK. Domažlice,: městská památková rezervace. 2. vydání, Praha 1959. Zde uvedeno, že demolice kostela sv. Antonína proběhla v letech 1907–1908, s. 18.

[11] srov. Podrobný seznam míst v Čechách. Vydán cís. kr. statistickou ústřední komisí. Vídeň 1885; Seznam míst v království Českém. K rozkazu c. k. místodržitelství na základě udání úředních sestaven. Praha 1907.

[12] Státní okresní archiv Domažlice se sídlem v Horšovském Týně (SOkA Domažlice), Archiv města Domažlice (dále AM Domažlice), Kniha zápisů ze schůzí městského zastupitelstva z let 1899–1906, předch. sign. A 74, neinv.

[13]  Plán a rozpočet na rekonstrukci kostela vypracoval stavitel Václav Kaura. V roce 1892 bylo přikročeno k opravám krytiny věže i kostela, o rok později došlo na vnější omítky. Finančně se angažovala městská spořitelna, která zajistila splácení rekonstrukce. Při provádění opravy bylo poukazováno na nutnost výměny oken, takovou položku však původní rozpočet nezahrnoval. Dobrovolné sbírky by rekonstrukci pravděpodobně příliš prodlužovaly, proto se děkan Dobrý rozhodl věnovat jedno velké okno kostelu a k mecenášství přiměl též purkmistra Petra Hanu, ředitele měšťanské dívčí školy Antonína Srnu a velkoobchodníka Karla Trnku a na ostatní okna vykonal sám sbírku po bohatších rodinách. (srov. AM Domažlice, plán opravy arciděkanského kostela Narození P. Marie, Václav Kaura, 1892, 1:100, 46 x 65,5 cm, neinv.; SOkA Domažlice, Arciděkanský úřad Domažlice (dále AÚ Domažlice), farní kronika z let 1835–2002, pag. 65–67, neinv.)

[14] AM Domažlice, manipulace 1851–1880, publ. 4/25, účty za provedení prací, č. kart. 7, neinv.

[15] Tamtéž.

[16] Komise prověřující stavební stav kostela konstatovala 19. února 1903, že na krovu se vyskytuje nejméně pět druhů různých tašek. (Viz AM Domažlice, manipulace 1901–1920, sig. 3/13 (K) – kostely, č. kart. 9, neinv.

[17] Vlhkost na venkovní zdi je zřetelně rozeznatelná i na fotografiích, srov. foto kostela sv. Antonína před rokem 1900, zveřejněna Z. PROCHÁZKA, Domažlice na historických vedutách..,. s. 80.

[18] AÚ Domažlice, farní kronika z let 1835–2002, pag. 60, neinv.

[19] AM Domažlice, manipulace 1881–1900, sign. 1 4/11 , patronátní záležitosti, č. kart. 2, neinv.

[20] AM Domažlice, Kniha zápisů ze schůzí městského zastupitelstva z let 1899–1906, 25. 2. 1903, předch. sign. A 74, neinv.

[21] AM Domažlice, manipulace 1901–1920, sig.3 13/59, (K) – kostely; AM Domažlice, plány, plány na znovuzřízení krovu a věže na kostel sv. Antonína, Vratislav Pasovský, 1:100, papír, 67 x 46 cm, 1903, neinv.

[22] Úřadem vikáře domažlického vikariátu byl většinou pověřen domažlický děkan. Jen v letech 1904–1936 byl řízením domažlického vikariátu pověřen mrákovský farář. (Srov. Stanislav GRYC – Petr MUŽÍK, Archivy orgánů římskokatolické církevní správy v obvodu ONV Domažlice. Skupinový inventář. Horšovský Týn, 1976, s. 29.)

[23] AM Domažlice, Kniha zápisů ze schůzí městské rady z let 1903–1906, 16. 12. 1904, předch. sign. A 64, neinv. ověřit

[24] AM Domažlice, manipulace 1901–1920, sig. 3/13 (K) – kostely, dopis děkana A. Maerze z 8. 3. 1905, č. kart. 9, neinv.

[25] AM Domažlice, Kniha zápisů ze schůzí městského zastupitelstva z let 1899–1906, 21. 6. 1905, předch. sign.  A 74, neinventarizováno.

[26] Starý hospodářský dvůr zbořen v roce 1902.

[27] Srov. Posel od Čerchova, roč. 35, č. 15, 14. 4. 1906, nes. a Posel od Čerchova, roč. 35., č. 17, 28. 4. 1906, nes.

[28] AM Domažlice, manipulace 1901–1920, sig. 3/13 (K) – kostely, zpráva z průběhu komisionálního ohledání stavebního stavu kostela v roce 1906, č. kart. 9, neinv.

[29] Antonín Maerz před nastoupením děkanského místa v Domažlicích (24. 10. 1900) působil při administratuře u poutního kostela sv. Anny na Tannaberku. Za jeho působení byl objekt koncem 90. let 19. století rekonstruován. (Viz SOkA Domažlice, Okresní úřad Domažlice, Římskokatolické stavby, i. č. 490, č. kart. 54.)

[30] Domažlický děkan Karel Hájek se přičinil o obnovu kostela uvnitř i zvnějšku. V interiéru byla vybourána zeď vedoucí od kazatelny k lavicím a oddělující loretánskou kapli od ostatního kostela, dále bylo vybouráno okno na sever. Hlavní oltář byl rekonstruován, starý obraz sv. Antonína byl nahrazen novým od domažlického autora Petra Wimmra, jeho donátorem byl Michal Florian. Opraveny nebo zrušeny byly i další oltáře. Zpuchřelé lavice byly nahrazeny jinými. Presbytář byl vymalován rovněž P. Wimmrem, který v něm zpodobnil evangelisty. (Srov. AM Domažlice, manipulace 1901–1920, sig. 3/13 (K) – kostely, č. kart. 9, neinv.)

[31] Koncem června 1906 se zde údajně převrhl kočár okresního veterináře Hrůzy a on i jeho kočí utrpěli zranění.

[32] Od roku 1890 se u sv. Antonína konaly poutě. Možnost uskutečnit tyto poutě byla zdůvodněna tím, že kostelní jmění vykazuje přebytek a nemusí tedy být financovány ze zádušního jmění. (Viz AM Domažlice, manipulace 1881–1900, sign. 1 1/102, patronátní záležitosti, č. kart. 1, neinv.)

[33] Ke špitálním nadacím v Domažlicích srov. Jana KOPEČKOVÁ, Předbělohorská kniha kšaftů města Domažlic. Západočeský sborník historický, 2000, roč. 6, s. 117– 144

[34] Jan Ludvík, velkoobchodník, nastoupil do starostenského úřadu po Petru Hanovi 8. 11. 1905 a vykonával jej čtyři volební období do 27. 6. 1919.

[35] Ve fondu AM Domažlice uloženy původní (z roku 1904) i přepracované plány arch. Vratislava Pasovského.

[36] Ve svých projektech dokazoval své zaujetí pro českou renesanci, např. muzeum v Chrudimi, radnice v Pardubicích a  na Kladně, aj. (Encyklopedie architektů, stavitelů, zedníků a kameníků v Čechách. Praha, Academia 2004, ISBN 80-200-0969-8, s. 689), zmíněné plány ve fondu AM Domažlice, plány, kostel sv. Antonína Paduánského, Jan Vejrych, 1:100, litografie, papír, 54 x 60 cm , 3 listy, 1908, neinv.

[37] Ladislav Skřivánek projektoval dřevorubeckou kapli sv. Prokopa v Peci. Studie k plánům zmíněné kaple byla vyznamenána na výstavě umělecké akademie ve Vídni (Viz Posel od Čerchova, roč. 35, č. 31,  4. 8.1906, nes.)

[38] AM Domažlice, manipulace 1901–1920, sig. 3/13 (K) – kostely, doprovodná zpráva k projektu, č. kart. 9, neinv.

[39] V souvislosti se stavbou chudobince je zmiňováno 50leté výročí panování Františka Josefa. V roce 1898 se městská spořitelna rozhodla věnovat finanční obnos na stavební fond, organizačně se záležitosti ujal především purkmistr Petr Hana, plány zhotovila firma Pek a Froněk, stavitel Antonín Ničovský započal výstavbu v roce 1906. (Srov. např. Posel od Čerchova, roč. 37, č. 4, 25. 1. 1908, nes.)

[40] AM Domažlice, Kniha zápisů ze schůzí městského zastupitelstva z let 1907–1916, 1. 4. 1908, předch. sign. A 75, neinv.

[41] Tamtéž.

[42] AM Domažlice, manipulace 1901–1920, sig. 3/13 (K) – kostely, č. kart. 9, neinv.

[43] Rakev je umístěna přímo proti vchodu do hrobky. V kostele sv. Antonína byla na popud Karla Hájka na evangelijní straně zasazena 7. dubna 1862 mramorová deska oznamující, že zde leží Antonín Příhoda, dobrodinec studujících atd.

[44] Výkup pozemků na nutné rozšíření nového hřbitova zastupitelstvo projednávalo v roce 1909. Nový hřbitov byl založen v roce 1894. K tomu rovněž AÚ Domažlice, farní kronika z let 1835–2002, pag. 68.

[45] Součástí návrhu byla i úprava prostranství před kaplí, v jehož rozích měly být postaveny monumentálnější hrobky, propůjčované zasloužilým občanům města. Podél obou postranních zdí hřbitova se měly nacházet jednoduché hrobky. Hřbitovní kaple měla kromě oltářní síně a sakristie zahrnovat místnost pro pozůstalé, chór pro zpěváky a  komoru. Zvenku měla být kaple lemována loubím. Srov. Skřivánkův projekt v AM Domažlice, manipulace 1901–1920, sig. 3/13 (K) – kostely, č. kart. 9, neinv.

[46] AM Domažlice, Kniha zápisů ze schůzí městského zastupitelstva z let 1907–1916, 8. 1. 1913, A 75, neinv.

[47] Na zasedání městské rady v polovině června 1912 se většina radních vyslovila pro zadání návrhu sochy, jen starosta Ludvík trval na božích mukách. Osloven byl sochař Čeněk Vosmík, kterému byla ponechána volnost v uměleckém tvoření. Přesto, když Vosmík v polovině června 1913 navrhuje sochu sv. Antonína na podstavci ve tvaru kříže, píše, že ji navrhl raději než kámen s bronzovou deskou, který si přáli radní. Ludvík sděluji v srpnu téhož roku Vosmíkovi, že občané nejsou nakloněni soše, ať raději vyhotoví návrh jehlanu s reliéfem kostela a nápisy o jeho historii. Sochař však doporučuje opětovně sochu sv. Antonína na podstavci s reliéfem kostela. V březnu 1914 zve Vosmík starostu Ludvíka ke zhlédnutí návrhu sochy Krista na kříži. Motiv Krista na kříži se pak objevuje na Vosmíkově oltáři v domažlickém kostele U Svatých. Později padl návrh, aby v parku byla umístěna busta dr. Antonína Seidla. Ta však našla své trvalé místo za bývalou obecní školou u augustiniánského kláštera. Srov. AM Domažlice, manipulace 1901–1920, sig. 3/13 (K) – kostely, č. kart. 9, neinv. Na prostranství před chudobincem měl stát rovněž Husův pomník, srov. Pomníky, Posel od Čerchova, roč 49, č. 25, 19. 6. 1920, nes.

[48] AÚ Domažlice, farní kronika z let 1835–2002, pag. 110, srov. též AM Domažlice, zápisy ze schůzí městského zastupitelstva z let 1907–1916, 31. 7. 1912, předch. sign. A 75, neinv., kde jednáno mj. o úpravě prostoru po strženém kostele.

[49] AM Domažlice, Kniha zápisů ze schůzí městského zastupitelstva z let 1907–1916, 27. 11. 1912, A 75, neinventarizováno.

[50] Srov. AM Domažlice, Kniha zápisů ze schůzí městského zastupitelstva z let 1907–1916, 30. 6. 1914, předch. sign. A 75, neinv. Počítalo se s ještě vyšším čistým výnosem, než vykazoval stávající, dosud nerozšířený hřbitov, a to 2 500K. K tomu rovněž AM Domažlice, manipulace 1901–1920, sig. 3/13 (K) – kostely, č. kart. 9, neinv.

[51] AÚ Domažlice, osobní spisy a úpravy požitků, složka úpravy požitků a smlouvy, i. č. 144, č. kart. 1

[52] Srov. Petr MUŽÍK. Vývoj křestních jmen v Horšovském Týně v letech 1643–1830 ve srovnání s vývojem křestních jmen v Domažlicích. Výroční zpráva Okresního archivu Domažlice za rok 1979, s. 85–108. V uvedeném období byl Antonín čtvrté nejčastěji dávané mužské jméno.